Delirium.

Emanuel Lešehrad

Delirium.
Ze šedých oblaků v mé srdce smutek kane; listovím hraje vánek večerní. Šeř z nebe snáší se jak roucho z fial stkané; má duše leží na loži a sní. Zřím známou bledou ženu, která zvolna choří, a krutá smrt už z tváří hledí jí, zrak z pola přivřený horečným leskem hoří, jakoby procit z divých orgií. Zas zrak můj dráždí onen trpký zjev, a vždycky znovu bouří moji krev ty tváře skvrnité a ňadra žalem bledá... Vše mizí. Vůně pluje ze zahrad. Jak pocítil bych prázdné hrobky chlad, ocean utrpení v duši mé se zvedá.