Bezejmenné.

Emanuel Lešehrad

Bezejmenné.
Mé bledé vzpomínky jak motýli se bojí. Je večer úzkostný, a vítr monotonní ve stromech naříká, a k jeho nářkům pojí se výkřik měsíce, jenž zlaté slzy roní. Mé bledé vzpomínky jak motýli se bojí. Jak přítmí večera, jež v čalouny se vkrádá, v mou duši unylou, jež zpívá nápěv snivý, jdou vzpomínky na dívku, jež mne měla ráda, zas slyším její hlas rozmarně zádumčivý, jak přítmí večera, jež v čalouny se vkrádá. 42 Zřím tváře spanilé a její oblek bílý, ty oči zářivé, ty musí věčně žíti, já zřel je přečasto ve tmavé noční chvíli jak hvězdy neznámé, jež v mlhách noci svítí; zřím tváře spanilé a její oblek bílý. A tiše, diskrétně se nyní ke mně sklání. Ó, smutná vzpomínko, jež přinášíš mi štěstí, ty bledá Madono, tvůj pohled duši raní; já cítím povadlé své nivy znovu kvésti, když tvoje hlava mdlá se ke mně tiše sklání.