Táhnoucí oblaka.

Emanuel Lešehrad

Táhnoucí oblaka.
Pod nebem, jež rozpíná se v dáli, kalná řeka vlny svoje valí. A nad vrchy slunce odpočívá, a nad krajem bloudí záře snivá. V plavých mlhách leží pustá lada, měkký paprsk na ně s hora padá. Padá, padá na chorobné žaly, by aspoň dneska trochu spaly. Padá, padá na duši, jež stůně, by se trochu nadýchala vůně. A z těch větrů, které krajem vanou, v moji duši klid a ticho kanou. 28 Sedím v háji, sotva větry slyším, svoje zraky upínám jen k výším, kde se modrá oblaka mdle vláčí; marné touhy, pro něž hořce pláči.