Touha.

Emanuel Lešehrad

Touha.
Oh, moje srdce! Co tě ještě láká k těm krajům, kde se nekonečně smráká, kde rostou květy v zádumčivém pláči a polní stezky k bažinám se stáčí?... Oh, drahé srdce! Nemám já již síly a nervósní jsem, když vichřice kvílí, já nechci, abys dále smutno bylo, já nechci, abys zádumčivě snilo. Chci, abys kvetlo v rozpustilém smíchu a svoje tělo osvěžilo v hříchu. Chci, abys pělo jako mladé ptáče; pojď na má ústa, zanech toho pláče! Vím, že už nikdy nebudeme šťastni, že naši dnové nebudou už jasni, však jednou chtěl bych vidět svoje tělo, aby se prudce k slunci rozletělo... 29