Vavroušek.
Zdědil Vávra po tetě
Zlatých padesáte,
Za ty sobě pronajal
Pole vršinaté.
Zasel žito, pšenici,
Dělá hospodáře,
Nevšímá si nikoho,
Nedbá na faráře.
Přišla bouře, spadl déšť,
Nehoda se stala,
S žitem zlatá pšenička
Pryč mu odplavala.
Myslí on si: „Co je víc?
Ne-li hospodářem,
Tehdy aspoň nanejmíň
Budu kvasničkářem!“
[39]
Nese Vávra kvasnice,
Zase poprchává,
Na mezi se pod stromem
Vavřinec schovává.
Zableskne se, zahřímá –
„Mumlej, mumlejmumlej, hromu!
Vzals mi žito, pšenici,
Vem si putnu k tomu!“
Blesk se mihne, s hora bác!
Putna letí v kusy,
Vávra ke vsi utíká,
Až se plaší husy.
Od té doby Vavroušek
Vždy se hromu leká,
A před panem páterem
Čapku pěkně smeká.
40