Písně a balady (1858)

Vojtěch Lešetický

PÍSNĚ A BALÁDY
Na hrobě Čelakovského.
Cédr dvojí.
Písně.
Srdce lidské.
Zatoužení jinocha.
Žebráka stesk.
Slepý Lazárek.
Která bohatší?
Oželení.
Pán Bůh dá.
Variace na panskou lásku.
I. Muška.
II. Holubička.
III. Děva.
Nenahraditelná ztráta.
Jízda ke Skleněné hoře.
Neohrožená dívčina.
Otázka.
Píseň parníka.
Balády.
Vavroušek.
Pokáraný pych.
Jsou věci pro věci.
Velký pátek.
Noc před škaredou středou.
Svatba.
Matka a dcera.
Svatobijce.
Nešťastná rodina.
Pohádka o zlatém jelenu.

PÍSNĚ A BALÁDY
od
Vojtěcha Lešetického.
V PRAZE. Tiskem a nákladem Bedřicha Rohlíčka. 1858.
[1] PAMÁTCE F. Lad. ČELAKOVSKÉHO, zvěčnělého pěvce národního a drahého učitele svéhosvého,
věnuje vděčný žák jeho. [3]

Na hrobě Čelakovského.
Dřímáš, dřímáš, pěvče nesmrtelný, v chladné zemi mezi červy leže, Anoť duch tvůj, letoun bezetělný, Jedin sám ten temný hrob svůj střeže. Nikde hlásku, nikde ruky chtivé Nezvedá se zdobit hrob ten nový; Sypeť raděj mohylečky lživé Lid ten bludně na tret bublinový. Nuže pěvče, povstaň z hrobu svého, Klepám na drn, pod nímž dřímáš tuze, Z mramoru se zjev mi kararského Stoje v krásně květovaném luze! První zrnko k pomníku ti kladu, A vy za mnou zrnka klaďtež, nuže! Tu vám žáček jeho dává radu: Sebe sám ctí národ své ctě muže. [5]

Cédr dvojí.
Mocně pne se cédr na Libanu, Tisíc let ho k nebi věžilo, Jižní kraj mu dával živnou manu, Jižní slunko hruď mu svěžilo. Také Sibiř cédr plodí drobný, Jej však živí země hubená, K tomu pramen slunka přechudobný Nizounká mu zlatí temena: Neváhá však znalec duchem plný Řadit tento vedlé onoho; Jeden základ Tvůrce důmyslný Dal jim, plánu šetře jednoho. Třeba cédrům zimou zakrsalým Mé se podobaly prozpěvy: Předce vzlétnou k duchu mužům znalým, Mnohé srdce v nich si odleví. [6]

Písně.
[7]

Srdce lidské.
Oj což je to srdce lidské Divné, divné osudí, Vezmi cit mu nebem plný, Vše se mu hned zostudí. Prázdné srdce, beze citu, Život žádný nežije; Pak-li ono déle pusto, V sta se třepů rozbije. Oj mé srdce prázdno není, Cit v něm bujně vlnívá, A sluníčka jasný blesk se V těchto vlnkách třpytívá. [9] ZadujZaduj, větřevětře, do té vlnky Z křídel mého Anděla, Aby libozvukých písní Jasné perly házela. 10

Zatoužení jinocha.
Věje májový větříček, Slunko vzhůru pospíchá, Jinoch z domu v sad utíká, Jenžto vůně vydychá. V trávu klesne porosenou, Oči k nebi pozvedá, Ajhle dvé tu sedmihlásků Na stromeček usedá. „Pověz, malý sedmihlásku, Co to svojí družince Tamto vždycky štěbetáváš Na tenounké větvince?“ „„Proč ten hoch tam na trávníku Stromky slzou zalívá? Proč jak já si nezapěje, Když ho jaro zahřívá?““ 11 „Tobě, malý sedmihlásku, Tobě snadno zpívati, Anoť v blahé svobodě ti S milou družkou lítati: Jakže já mám notovati, Když mne pouto usvírá, Když mi, po čem srdce touží, Dravec z rukou vydírá? Ráno, když tě slunko vzbudí, ,„PoleťPoleť, stará,“‘ štěbetáš, ,„K modlitbě nás, ejhle! zove Krmodárný Tvůrce náš!“‘ Já pak vzdychám, když mne mine Sladká noční dřímota: ,„Celý den ti plout zas bude V pracném proudu života.“‘ Vaše práce – milkování, Po stromečkách žertovat, Kdež vám Pán Bůh snídaníčko Ráčí denně zdělovat. 12 Já však nutném po chlebíčku Pracně musím slíditi, Že mne mládce ráčil Pán Bůh Méně jiných dařiti. Tobě, když ses ulopotil V žertech s milou družinkou, Kyne domov – hnízdečko tvé – S kliduplnou peřinkou. Já pak, když i do krve se Prací tuhou ubodám, Nevím, zda kdy v přístav klidný Vlnami se prohlodám. –“ Vstane mládec, pryč se béře, Sedmihlásek štěbetá: „„Bůh ho potěš, dodej síly, Mužně by šel do světa!““ 13

Žebráka stesk.
Není v světě nad žebráka Bídnějšího nebožáka; TenTen, co léhá do peří, Nezkusil a nevěří. Na svých rejdit, kliky tříti, Zimou třást se, hlady mříti; TenTen, co léhá do peří, Nezkusil a nevěří. Přijdu-li kam do vsi, v město, Psů se na mne sběhne se sto; TenTen, co léhá do peří, Nezkusil a nevěří. Ondy přijda do stavení: „Prosím, Pámbíček odmění!“ TenTen, co léhá do peří, Nezkusil a nevěří. 14 Hospodyň jak lítá saně: „Tu ochlasto, cucej z dlaně!“ TenTen, co léhá do peří, Nezkusil a nevěří. Buchne dveřmi, ruku raní, Bože! Bože! spomeň na ni! TenTen, co léhá do peří, Nezkusil a nevěří. Však se dobře tak mi děje, Že mi šatem vítr věje, TenTen, co léhá do peří, Až to zkusí, uvěří. Kdo si stele lůžko z trní, Tomu v noci hlava brní; TenTen, co léhá do peří, Až to zkusí, uvěří. 15

Slepý Lazárek.
Sedí hošík na kameni, Holčinka ho obouvá, „Hačej pěkně, zlato moje!“ Líbezně mu domlouvá. „„Čí to hošík, holka hodná? Pověz, strážný andílku, Kde má máteř, kde má otce, Kde má malou postýlku?““ „Matička – ach drahý pane, Spinká v malém domečku – Beze oken, beze dveří – Tamhle na tom kopečku; Tatíček? – o drahý pane! Nikdy jsem ho neznala, Stařenka, že pán to hodný, Jedenkrát mi šeptala; 16 Postýlku já u stařenky Ráno, večer kolíbám, A se dosti den celičký Slepých oček nalíbám. Ano hleďte, kterak chudě Mučí bídná slepota, Den mu nocí, noc mu dnem je, Všude čirá temnota!“ 17

Která bohatší?
Seděla dívčina, Slzičky ronila: „Ach proč jsem, pro Boha! Proč jsem se zrodila? Od rána do noci V potu a v lopotě – A pak až do hrobu Teskliti bez chotě! Té naší slečince Dobře je do smíchu, Ona má dukáty – Lákadlo ženichů: Ale já ubohá – V hryzotě, v nevoli, Mám jen svou nuzotu, Mám jen své mozoly. 18 Ať si má ženichy, Ať si je bohata, Jen ať mou chudobu Nepíše na vrata. Nepíše na vrata, Nepíše na stoly: To chudou děvici, To málo nebolí. Však já bych nechtěla Býti tou švihlicí, K smrti se podobá Kniha jí modlicí. Jde-li neb jede-li K božímu stavení, Nese jen na odiv Drahé své kamení: A když zas z kostela Přijde neb přijede, Nic se jí bublavé Po vůli nevede. 19 Přijdu-li já ale Z božího kostela, Do potu, do práce Zase jdu vesela!“ Vstala zas dívčina, Slzičky utřela, K potu a ku práci Ještě si zapěla. 20

Oželení.
Pro jedno kvítí Slunce nesvítí: Měla jsem hocha, Už je ten tam – Ať je ten tam! Život je krátký, Lichý a vrátký, Nač je mi smutek? Už je ten tam – Ať je ten tam! Ve světě dosti Pelyňku rosti Zříti mi bylo: Už je ten tam – Ať je ten tam! 21 Nežli ho síti, Raději plíti Z duše chci svojí: Už je ten tam – Ať je ten tam! 22

Pán Bůh dá.
Na kápěji pod okýnkem Staví hošík domeček, Dome- dome- domeček; Myslím já si na svou milou, Bude-li z nás páreček, Páre- páre- páreček. Kaménky, co jemu vadí, V pravo, v levo létají, Léta- léta- létají: Ach jaké to zlé překážky Nám se vzíti nedají, Neda- neda- nedají! Letí kámen, okno cinkne, Hošík dále buduje, Budu- budu- buduje: Ach což nám je těžká láska, Když nás závisť sužuje, Sužu- sužu- sužuje! 23 Až hoch domeček dodělá, Vítr mu ho porazí, Pora- pora- porazí: Nech je, milá, ať si hubnou, Však nám život nezkazí, Nezka- nezka- nezkazí. Pán Bůh tamto na nebesku,nebesku Ještě o nás pečuje, Peču- peču- pečuje; Čeho lidé nám nepřejí, On nám jistě daruje, Daru- daru- daruje. 24

Variace na panskou lásku.

I.
Muška.
NelítejNelítej, muškomuško, do světla, do světla, Aby tě jiskra nezhnětla, nezhnětla! Svíčička jasná šepotá, šepotá, Vesele do tmy bleskotá, bleskotá. Muška, ta na to nedbala, nedbala, Kamže jejen rozum zandala, zandala! Spálila křídla, dušičku, dušičku, Že chtěla jasnou svíčičku, svíčičku. 25

II.
Holubička.
Holubička sivá,sivá Sedí na buku, Do oblak se dívá: „Vrků! vrkuků!“ V oblacích se houpá Jasný sokolík. „Holubičko hloupá, Proč vrků tolik? Sokolík, co pne se V šedém oblaku, Ať tě neodnese,neodnese V žravém zobáku!“ Holubička věří Lásce sokolí, Ach už sivé peří Lítá do polí. 26

III.
Děva.
Pleje holka, pleje Zelenou pšeničku, Kdos k lesíku spěje Na bujném vraníčku. Holce z ruky padá Zelená travička, Ach! a než se nadá, Bude u lesíčka. „NechoďNechoď, holka tichá, Krok tvůj smutek rodí, Panská láska lichá, Po zajících chodí!“ Holka hluchá byla, Pomoci jí není, Už – by noc ji kryla – Musí do vězení.

Nenahraditelná ztráta.
Stojí hruška v šírém poli, Kdo ji asi sázel? Čí to bude asi holka, Již jsem vyprovázel? A ta hruška v šírém poli Každé jaro květe: Panenka však jenom jednou Na tom božím světě. Mráz-li spálí v jednom jaře Hrušce květy bílé, Může zase v květu býti Příští jarní chvíle. Jenom panna, svadlo-li jí Jednou bílé kvítí, Neshledá se s květem bílým V dlouhověkém žití. 28

Jízda ke Skleněné hoře. (K pohádce o Skleněném vrchu.)
Kdybys nebyl němý, Stříbrný měsíčku, Ty bybys zajisté mi Ukázal cestičku, Ukázal mi cestu Ke Skleněné hoře, Kde bych svou nevěstu V kletém našel dvoře. Ty bys pošeptal mi, Zda teď v noční době Pěje smutné žalmy, Či tlí v tmavém hrobě. 29 Zda-li černým okem, Slzíc, tebe ptá se, Jelením-li skokem K její letím spáse. Ano spěchám, letím, Krásná moje růže! Ale zda doletím, Kdo to vědět může? Řekni jí to, řekni, Stříbrný měsíčku, Že už blížím se k ní Na bujném vraníčku. 30

Neohrožená dívčina.
„Nebodej, keříčku růžový, Nechci ti uškodit, Bůh to ví! Podej jen haluzky zelené, NebodejNebodej, keříčku, ne, ne, ne!“ Veselá dívčina notuje, Keříček housenek zbavuje, Zbavuje haluzky, peň i list, Aby byl stromeček zdráv i čist. Na to jí stromeček slovo dal: „Však jsem tě, dívčino, nevolal!“ Bodal a ranil ji do krve Po druhé zase jak po prvé. 31 Dívčina, ta na to nedbala, Všecek jej notujíc obrala – Hrozila: „Však až jen pokvětem, Vezmem si růžičku s poupětem!“ * * * Vesele obírám keříčky V zahradě drahé mé matičky; Bodne-li trn kdy mne v odměnu, Vzdychnu a na děvu zpomenu. 32

Otázka. (Dětská.)
,Pověz mi, tatíčku, Co tam na nebíčku Tak se pěkně modrá Dneska při měsíčku?‘ „Pánbůh s andělíčky Hezounké kytičky Z modráčkův uvili, Ty jsou tak modřičky.“ ,Pověz mi, tatíčku, Jaká na nebíčku Tam světýlka visí Dneska při měsíčku?‘ „Pánbůh s andělíčky Modré ty kytičky K nebíčku přibili Zlatými hřebíčky.“ 33 ,Ukaž mi, tatíčku, Do nebe cestičku, Poprosím Pánbíčka Za jednu kytičku!‘ Chceš-li„Chceš-li na to dbáti, Co chce otec, máti, Pak, co sobě žádáš, Anděl strážný dá ti!“ 34

Píseň parníka.
Hu! hu! hu! Už je - du! Na - jed’ jsem se Oh - ně, vo - dy, To jsou by - ly Not - né ho - dy, Hu! hu! hu! Už je - du! 35

Balády.
[37]

Vavroušek.
Zdědil Vávra po tetě Zlatých padesáte, Za ty sobě pronajal Pole vršinaté. Zasel žito, pšenici, Dělá hospodáře, Nevšímá si nikoho, Nedbá na faráře. Přišla bouře, spadl déšť, Nehoda se stala, S žitem zlatá pšenička Pryč mu odplavala. Myslí on si: „Co je víc? Ne-li hospodářem, Tehdy aspoň nanejmíň Budu kvasničkářem!“ [39] Nese Vávra kvasnice, Zase poprchává, Na mezi se pod stromem Vavřinec schovává. Zableskne se, zahřímá – „Mumlej, mumlejmumlej, hromu! Vzals mi žito, pšenici, Vem si putnu k tomu!“ Blesk se mihne, s hora bác! Putna letí v kusy, Vávra ke vsi utíká, Až se plaší husy. Od té doby Vavroušek Vždy se hromu leká, A před panem páterem Čapku pěkně smeká. 40

Pokáraný pych.
Na zeleném na palouce, Ve slaměném ve klobouce Z rána, v pěkném jarním čase, Klučík stádo husí pase; Blíže něho dědeček Mladých volků páreček. „SlyšteSlyšte, děde, děde starý! Popatřte mi na husary, Doskočím si pro chlebíček, Pak vás pozvu na krajíček; Vy zas, suchý skotáku, Mne na šňupec tabáku!“ 41 Stařec kyvne a kluk skokem Už je kdesi za potokem. „Bože! Bože!“ stařec vzdychne, „Jak to vždycky k srdci pichne, Když tak mladý nezveda Hubu na mne pozvedá!“ Kluk se vrátil: „DědeDěde, náte, Ať si chlebem pochutnáte!“ Děd si vzal, a však o divy! Na zem se zlomené skyvy Žába černá upadá – Kluk se za břich popadá. „Kýž tě, kopo nezvedená, Zem pohltí rozpeklená!“ Tak ubohý stařec klne; Ale břicho chlebem plné Kolem starce hopcuje, Hlavu lysou zlehčuje. 42 Už i bičík zvedna k ráně, „Dám ti“,ti,“ vece, „na chrámpáně!“ Tu však země povoluje, A než kluk ten zaběduje, Žhavou tlamu rozdřela A nezvedu požřela. 43

Jsou věci pro věci.
Slunce se pozvedlo Nad černé lesy: „Mužíčku! mužíčku! Pro Boha! kde jsi!?“ Tak žena volajíc Do dveří vpadá: ,„Co tě zas čert bere, Kýho-li hada?!“‘ „Někdo nám udělal, Muži rozmilý, Aby nám kravičky Krví dojily!“ Ze dveří vyrazí – Do chléva skokem, Čtverým by divoucí Div zřeli okem. 44 ,„Vidíš, ty svéhlavá!“‘ Muž ženu kárá, ,„To jistě skutila Babizna Sára? Vždy jsem ti říkával, Neměj s ní spolky: Tu máš teď odměnu Za vejce, dolky!“‘ „Nevěkej!“ žena dí, „Zda se to sluší, By sahal všetečně Nevinným v duši?“ V tom někdo ze dvora O trojí noze Do chléva nahledne, Berlicí hroze: „„Bodejž vás klůvala Na dubě vrána! Oč se tak hrdlíte Časně hned z rána?““ 45 ,„Někdo nám udělal, Hrobaři Víte! Co tomu, dědoušku, Co tomu díte?“‘ „Na noc nám dojily Mléko jak stěna: Ráno však krev dojí, Jaká to změna?“ „„Co škodí! co škodí! Buďte jen tiše, Toho vám přivolám Do samy chýše!““ Pověděl, pokynul, Aby mu dali Z nového koštěte Prouteček malý. Dali mu prouteček, Dřevěné sítko, Procedil mléko to V malé korýtko. 46 „„PojďPojď, ženo! – zlá ženo! – Uteklá – z káry, Málo ti – zpomohou – Pekelné – čáry! Dostav se – neváhej! Do malé – chýše, Kde se ti – krvavý – Ortýlek – píše! Po druhé – nečaruj! Nebarvi – mlíka! „Jsouť věci – pro věci,“ Starý Čech – říká. PojďPojď, ženo! – zlá ženo! – Uteklá – z káry, Málo ti – zpomohou – Pekelné – čáry!““ Tak mluvil po špitu Hrobařů Vítek, Šlehaje do krve. – Svolil mu Skřítek: 47 Neboť se babice, Krvava v líci, Na dvořec žejbruje, Hrozno to říci. Vyštvali babici Hafanem z domu: Od těch čas neškodí Stavení tomu. 48

Velký pátek.
,„Nech, ženuško, nech vrtění Na den Páně umučení!“‘ „Třeba másla na koláče!“ Do slova mu ona skáče. ,„Bylo, bude dosti času – “‘ „Starej ty se o svou chasu!“ ,„Zlá to žena, na mou kuši!“‘ Řekl vyjda, mrzut v duši. Žínka hne se z podbočení, Nedbá Páně umučení; Nedbá nic a dále vrtí Na den Boha syna smrti. Dupy dup – zavrznou dvéře – „Kdo se k nám to dneska béře?“ 49 V tom klopýtne ve světnici Baba křivá o berlici. „„Naspoř vám Bůh, hospodyňko, Do kbelíčku – až plninko!““ „Těžko, těžko Bůh nahojí, Když kravičky málo dojí!“ „„Hospodyňko, co mi dáte? Budou mísy vrchovaté!““ „Dám ti nový dvacetníček Za plničký za kbelíček!“ „„Bude plný!““ baba praví, A už nese krok ji hravý Dupy dup – ven na dvoreček, Skrze vrátka – na sádeček. Na sádečku stará hruška: „„Kýž se s sluncem snoubí prška!““1) 50 Ve vršku pak ve úkrytu Svatý kříž ční ku blankytu.2) „„Dobrá!““ baba zaskuhrala, A hned k hrušce přikulhala. Plátěnou si sukni kasá, Divě vůkol hrušky hasá. Kolem hrušky prvý, druhý, Berličkou zatáhne kruhy; A když třetí kruh obvede, Dolů hlavou vzhůru jede. Sedí baba blíže vrška, Svítí slunko, cedí prška. Na kříži, ve vršku sedí, Hadím okem vůkol hledí: „„Slyšte, slyšte! Kravky dojné, 51 Kozky dojné, Všecky všude, Co jich bude Kolem vůkol, Až kam zraky Moje stačí! Dejte, dejte Vše dojničky Smetaničky, Každá jenom Malou lžičku Do kbelíčku; Aby žínka Hospodyňka Mísy másla Povytřásla! K tomu sluchu, Velký duchu, Rač mi dáti A dopřáti Kulatičký Stříbroušek!““ 52 Tak zaklíná, cípy dojí Na plátěném čarostroji.3) Po hlavě zas dolů s hrušky – Mrkne slunko, tichnou pršky. Hospodyňka poty leje, Hned se leká, hned se směje. Dupy dup – zas vrznou dvéře, Babka zpět se z sadu béře. „„Já řku, plný za kbelíček Dejte nový dvacetníček!““ Cinkl v kapsu, s Bohem dala, Dupy dup – a odkulhala. Kbelík, jakby olověný, Stane máslem obtížený. Pět se hrnců napěnilo, Než se máslo očistilo. 53 Plnou mísu klade stranou, Mladým máslem namačkanou. Druhou, třetí a zas jednu, Aniž přišla ještě ke dnu. „Totě Boží nadělení!“ Vzdychne v tichém potěšení. Zase jednu naplnila, Husí kůže ji polila. „Pro Bůh živý! co to bude? Zda předc kbelík tíže zbude?“ Chví se, mdlí, jak stěna bledne, Pojde stranou, slaba sedne. Z krbu ven – dvé rudých očí – A kol ní se vítr točí. V tom na prahu muž se jeví – Stane, trne, co to – neví. 54 „Pojď jen dál, mužíčku milý! Muka Páně naspořily!“ ,„Pekelníci naspořili!“‘ Zkřikl hroze, a v tu chvíli Máslo na každičké míse V hlínu žlutou promění se. „Chval každý duch Hospodina!“ Z obou úst – a čertovina Pryč se klidí. Jich to štěstí, Že zas máslo hlinou jesti. 55

Noc před škaredou středou.
Chaso švárná, jděte domů, Masopust už kloní se, Nebo, co dnes hrozí komu V půlnoc děsnou, neví se. Škaredá už středa zívá V černé noci za vraty, Na světačky v tu noc mívá Svou moc ďábel rohatý. Slyšte píseň a pak zvíte, Mým-li slovům nevěříte: * * * V Zbudově veselo, Hučí tam kejdy, Chasa tam divoké Provodí rejdy. 56 Hned z tuha zadupá, Hned zase výskne, V tom kdosi na prahu Očima blýskne. „Já řku, he! dívčiny!“ Sladce zahlesne, „Která z vás se mnou si Dneska zaplesne?“ Chasa hned oněmí, Nikdo nemuká, Jen tu kdes o žebry Srdéčko ťuká. Není to ledacos, Věřte mi věru, Zelený klobouček O pěkném péru! Není to ledacos, Děvy to vědí, Švarný-li mládenec Do kola hledí! 57 „Hej hola! nadmi se, Hučivý dědku! Stříbrnou na talíř Dostaneš pětku! Zadudej vrtáka! Hej hola, děvy! Hop honem do kola, Ten duši křeví!“ Zvolají tátové: „Hospodin s námi!“ „Nechoďte, děvečky!“ Varují mámy. Nedbají dívčiny, Všecky se třepou Na hocha švarného Postavu lepou. V tom jedna vytrhne Mámě se z ruky: „Ach dcero, co děláš? Pro Boží muky!“ 58 Neslyší matičky, V kole se kroutí, Na hocha přiléhá, Matičku rmoutí. „„Hlehlehle! lidičky! Pro pána krále! Kterak se vztyčuje Postava stále!““ Rejduje do kola, K sobě ji vine, Ona mu v náručí Rozkoší plyne. „„Hlehlehle! lidičky! Hleďte ty nohy! Kopyta dupají, Na čele rohy!““ „Ach dcero! má dcero! Mé drahé dítě! Vyviň se, pro Boha! Z pekelné sítě!“ 59 Neslyší matičky, V kole se vrtí, Klesajíc do tlamy Šeredné smrti. V tom s věže půlnoční Hodina bije, Z podstěny zasipí Prašivá zmije. Udeřil do stropu Rohatou lebkou, Ven letě do noci S děvicí hebkou. Síně se naplní Sirnatým puchem, Toto pak slyšeti Zděšeným sluchem: „Hahaha! hehehe! Hihihi! huhu! Zase kus zplaceno Starého dluhu!“ 60 Každý rok v dobu tu Peklo si mlaskne, Mnohýť mu živůtek Za oběť praskne. * * * Chaso švárná, jděte domů, Masopust už kloní se, Nebo, co dnes hrozí komu V půlnoc děsnou, neví se; Škaredá už středa zívá V černé noci za vraty, Na světačky v tu noc mívá Svou moc ďábel rohatý. 61

Svatba.
V Plástovicích s neděle Okolo dudáka Chasa dupá vesele, Zpívá si a skáká. „Hrejte, kmotře, taneček, Zejtra u oltáře Ruku podá Janeček Šafářovic Máře!“ Dupá, vejská, skotačí, Kmotr duje v kejdy; Janek platit postačí Hudbu, kvas i rejdy. „Však já tobě zasolím, Zpropadený Janku!“ Zlý mu hrozí Jerolím, Truchle pro kochanku. 62 Směls„Směls mi kůstku vyrvati, Že máš více statku: A já zde mám kovati Vůz ti ještě k sňatku?“ Buchá, buchá kladivem, Čáry černé kuje, Kalí v moku chladivém, Klením přizvukuje. „Tento nožík kalený Do voje ti vrazím, Vůz i máj ten zelený Na vzdory přimrazím! Čáry! máry! černý pes! Pekelný Rarášku! Přijď a do nožíka vlez Svatbě na překážku!“ Dobuchal a kladivo Prudce stranou metne, Mumlá slovo strašlivo, Do voje nůž vetne. 63 * * * Noc se na den promění, Svatba na vůz sedá, Mářa hned je v plameni, Hnedky zase bledá. Kočí stoupne v třemeny, Do koníků šlehne: Ale, jakby zaklený, Vůz se z místa nehne. „Já řku, kdo nás přimrazil, Ten ať v ohni léhá!“ Kočí z hrdla vyrazil, A zas vranky šlehá. Volá prvý, druhý ráz, Volá třetím rázem: Ale v koních vězí mráz, Zlým vůz trne mrazem. 64 „Dejte piva sklenici!“ Zahřmí z hrdla jemu, „Ať ji v tvrdou palici Škůdci podám zlému!“ Do hrdla ji vyklopil. „Dejte ještě jednu!“ A zas třetí uchopil, Vyhnul ji až ke dnu. Napřáhne a zaměří, A než kdo se nadá, Do formánku udeří, Až sklo v kusy padá. V tom kdos mezi družinou Přebolestně zkřikne A se s tváří raněnou Do kovárny vlíkne.4) * * * 65 Jede svatba po návsi, Dudák v kejdy duje, Chasa hlučí, vejská si, Vše se zaraduje: Jen v smrtelném zachvění Jedna černá duše Z úst se zlostných vypění A do pekla kluše. 66

Matka a dcera.
Umřela dcera V půlnoci včera, Pro ni si v celé vsi Mládenci vedou. Což je vám, mládenci, Pro pannu ve věnci Na marách bledou? Ale kdo potěší V bolesti nejtěžší Matičku ztrápenou Pro dceru ztracenou? * * * Zvoní hrana, co to bude? Panně k hrobu zvoník hude. Ticho všude, odzvonili, Do hrobu ji sprovodili Panny bílé ve věnci, S rozmarínou mládenci. 67 „Ach! moje srdéčko! Má zlatá děvečko! Cos mi to učinila, Že jsi mne opustila? Jediné na zemi Nad statky nad všemi Bylas mi potěšení – Ach! už tě více není! Kdybych já věděla, Že bych ti prospěla, Že bych tě zbudila: Ráda bych pro tebe Vlastní krev cedila. Kdybych já věděla, Že bych ti prospěla, Rukama vlastníma V zemi bych hrabala, Vlastníma očima Hlínu ta ztrnulou, Plačíc, bych zmákala! Ach! vy tmavé stěny, Bez okenoken, bez dveří, Vraťte zas mateři Poklad drahocenný! 68 Ach dcero, dceruško! Má zlatá děvuško! Poslyš, co matka dí; Země tě zachladí, Snad jsi už celičká Od paty do líčka Vše všudy oznobena! Vrať se k své mateři, Polož se do peří Do teplé světničky; Pak-li nevrátíš, Tělo své matičky Do hrobu sklátíš!sklátíš!“ Vichřice zavěje, Země se zachvěje, Do kořan dvéře; A z noci šedé Se dítě bledé K matičce béře. Ku kamínkám na lavici, U matičky na pravici 69 Dceruška se posadí, Matička ji pohladí. „Ach jak jsi studená, Dceruško milená! Pověz mi, jak se tam máš, Ještě-li matičku znáš?“ Sedí, sedí bez hnutí, Beze slova ceknutí. První den tak seděla, Ani slova neděla. „Jdi, dceruško, v tu dobu Vrať se zase do hrobu!“ Sedí, sedí bez hnutí, Beze slova ceknutí. Druhý den tak seděla, Ani slova neděla. „Jdi, dceruško, v tu dobu Vrať se zase do hrobu!“ Sedí, sedí bez hnutí, Beze slova ceknutí. 70 Třetí den tak seděla, Ani slova neděla. „Jdi, dceruško, v tu dobu Vrať se zase do hrobu!“ Sedí, sedí bez ruchu – „Žehnám tebe! pryč duchu!!“ Rarach z krbu: chuchuchu! Matička u kněze sedí A si dobré rady hledí; Když se domů vrátila, Svátečně se strojila.5) „„Kam, matičko, půjdete, Že nový šat béřete?““ „Na veselku, dcero má!“ – „„Kdo si koho vzíti má?““ – „Sestřenici bratranec!“ – „„Matičko, to může býti!““ – „Ty tu také můžeš dlíti!“ – Matka zas u kněze sedí A si dobré rady hledí; Zas se domů vrátila, Svátečně se strojila. 71 „„Kam, matičko, půjdete, Že nový šat béřete?““ „Na veselku, dcero má!“ – „„Kdo si koho vzíti má?““ – „Bratr sestru, dcero má!“ „„Matičko, to může býti!““ – „Ty tu také můžeš dlíti!“ – Matka zas u kněze sedí A si dobré rady hledí; Zas se domů vrátila, Svátečně se strojila. „„Kam, matičko, půjdete, Že nový šat béřete?““ „Na veselku, dcero má!“ – „„Kdo si koho vzíti má?““ – „Kmotr kmotru, dcero má!“ – „„Matičko, to nemůž býti!““ – „Ty tu též nemůžeš dlíti!“6) – „„Však jsem na vás nedbala, Když jste na mne volala; Když však do ucha mi znělo, V hrob že sklátím vaše tělo, 72 Nebudu-li k vám se bráti: Tu jak hadi jedovatí Mne to v rakvi dožíralo A ven z hrobu vyštípalo. Protož víc mne nevolejte, A mi pokoj v hrobě dejte!““ Vichřice zavěje, Země se zachvěje, Do kořan dvéře, A v noci šedé Se dítě bledé Do hrobu béře. 73

Svatobijce.
Blíž Nakří, u svobodných Blat7), Přičmoudlý kdys a pevný hrad Nad lesem hustým k nebi čníval: Bezuzdý jej a hrdý pán Se zběří lotrovskou obýval, V strach dětem dlouho jmenován. Celičký den s tou družinou Zvěř honil šedou pustinou; Když jasný den pak v roucho temné Se v noční době zahalil, Pak v žravý kvas a v hry ničemné Se s lotry zlými odvalil. A však, když v době střízlivé V sluch hřměly hromy děsivé, Mu stydla hrůzou v těle duše; Tím puzen k chrámu božímu Co den to den do Nakří kluše Se modlit k Soudci hřmícímu. 74 „SlyšSlyš, pope!“ jednou prohodil, An z chrámu kněz jej provodil, „Slyš příkaz můj: ať ode dneška, Než já sem s chasou přijedu, Se mší se svatou vždycky mešká; Sic zkázu na tě přivedu! Když deset s věže odbije, A k půl se blíží rafije, Vždy přicházím; než stáť se může, Že zdrží mne kdys tučná zvěř, Neb kási švárná lesní růže: A tehdy mým se slovem měř!“ „„VždyťVždyť, panepane, víš, co Církev nám –““ „Co Církev dí, to dobře znám!“ Zakřikl pán, „však chtíti ráčím, Bys jiného nic nemínil, Než co ti zas a zas opáčím, Jen to by slušně učinil! Vždyť, u sta kanců! dobře víš – Jak často velemoudře díš – 75 Že vrchnosti jsou božím právem, Jim hřích že jest odpírati: Nuž ukaž sám, i tvým že mravem, Co pěkně umíš kázati!“ S tou bodnul oře rúhotou A bral se k hradu s holotou.8) – „„O jeď jen, jeď, ty hrdopýšku!““ Dí kmet a na hůl spolehne; „„Však Bůh i na tvou skalnou výšku Svým žhavým bleskem došlehne!““ Tak boží sluha pověděl A k nebi zbožně pohleděl, A čekal od těch počna časů Pro spásu drahé osady Vždy na hrdého pána chasu, Se větší boje závady. Tak čekal – čekal mnohé dni, Ba někdy už i k poledni Jen malá zbývala hodinka. Tu jednou – byl to parný den – 76 Už půldvanáctá s věže cinká, A pán z svých lesů nejde ven. „„Snad Bůh mu dneska nevoní!““ Zašepce kněz a zazvoní, A kráčí, v rukou kalich Páně, Ke stolu Boha-Člověka; Už stanul a se zbožně klaně, Ke službě boží pokleká: V tom venku slyšet štěkoty A hned zas koňské dusoty, A než se zbožný zástup nadá, Už hřmotem v dvéře chrámové Nevážná rota z venku padá, Zle rušíc ticho hrobové. I stane pán a zarotí: „Že do tě, pope, nehřmotí!“ A jako kanec nastřelený, Když na vraha se oboří, Se žene k němu rozezlený, A mečem hruď mu proboří. 77 „„Ach Bože můj, slitovníku! Rač lehce vážit hříšníku!““ Tak stařec, zraky k nebi, hlesne, A ve smrtelném chropotě V důl na kamennou dlažbu klesne, Tam stěnu krví pobrotě. „I hleďtehleďte, hle! ten suchý chvost! Kde nabral v těle krve dost, Že stěna od ní známku nese!“ Tak rouhá lotr ztigřelý, Až tím se klenba chrámu třese: „Kýž nikdy více nezbělí!“ To z huby zlostné vyplinul, A k lesu druhům pokynul. Když jasný den pak v roucho temné Se v noční době zahalil: Pak v žravý kvas a v hry ničemné Se s lotry zlými odvalil. * * * 78 Už deset s věže odznělo, A v hradě ještě veselo. Už půlnoc s chatrou duchoskočnou Se vleče v děsné temnotě, A rudožhoucí blesky počnou Se hadit v černé mrákotě. Slyš! půlnoc s věže zazvučí – V tom – hu! – se země rozpučí, A dvanáct ďáblů přilomozí Na hromovozném spřežení, A zlá než rota jich se zhrozí, Ve žhoucím zmizí plameni! Tak hrdopych ten konec vzal, A darmo druh se druha ptal, Kam děl se hříšný svatobijce: Jen tři to dcerky věděly, Co, na modlitbách zvyklých dlíce, V komůrce tehdá seděly. Ty svatý život zvolily, A hojně chudým štědřily; 79 Než stěna chrámu znešvařená, Tam pod kropenkou k podlaze, Až po dnes není zabílena, By k věčné byla výstraze. Neb stěny-li kdy bíleno, Tu divoucí div viděno: Tu v době mlhotkaných duchů Prý kanec černý, divoký Ku chrámu v sirném klusal puchu, Se v divné kroutě poskoky: A vběhna v tichou svatyni, An vrata se mu rozčiní, Tak dlouho o stěnu se hlodal, Až setřel oběl vápený; Pak vyrazil, jak by jej bodalbodal, A kles’ od země zhlcený. * * * 80 Až posud v klenby chrámové Se hrnou zbožní sborové; Však tam, kde hradby hrdě čněly, Jen víska, jmenem Dívčice, Se v dál a šíř mdlým zrakům bělí, Panenské věčníc děvice. 81

Nešťastná rodina.
Na pahorku, blíže vísky, Samotí tam domek nízký, Z nových došků komínek K nebi vzhůru povyčnívá, A z běloučké zdi se dívá Dvé maličkých okýnek. * * * „Pojď, Vašíčku, pojď už spinkat, Slyšels ve vsi zvonek cinkat, Klekáníček9) by tě vzal! Až se táta z trhu vrátí, Slaďounké jablíčko dá ti, Co ti ráno sliboval!“ „Nech, matičko, nech mne čekat, Až tatíček bude klepat: 82 Klep - klep - klep - klep na vrátka; Počkám já si na jablíčka, Na ta pěkná, kulatičká, Na slaďounká jablátka!“ Táta klepal, otevřeno. „Zdráva budiž, milá ženo! Štědře nám Bůh nadělil; Za žito a za pšeničku Mnohou ejhle banknotičku Na trhu jsem vyměnil.“ Lístky drahé na stůl sází, Ze sta ani groš neschází. „Já řku, žínko milená! Půlku těchto peněz tuhle Schovám pro synáčka v truhle, Půlka bude ztrávena. Avšak – – ano to chci říci, Honem něco dej na lžíci! Slyšelas, má zlatičká? Dříve však mi dej huběnku!“ 83 Dala, a už kdesi venku Chystá s máslem vajíčka. Táta k synkovi se shýbá A ho v ústka vřele líbá, Dvé mu dává jablátek, A pak v rychlém pádí spěchu Do komůrky pode střechu, Vzít domácí kabátek. * * * V krbu dračky Hoří plamenem; V smíchu zjařeném Na lavici Za stolečkem Pod krbečkem Vašík sedí, V plamen hledí. Jabka snědl – A obrázky Maně zhlédl. „PojďPojď, Pánbíčku, 84 Dám hubičku! Tuhle Ježíšek, Tu panenka Maria! Proč její pláštík Není červený, Jak ten pěkně barvený, Co mi vždycky U babičky Líbat dávají?“ Oheň prýskne, A až ku kraji Ohareček plískne: K jeho políbení Banknotička V jasném zhárá plameni. „Jemináčku! Jak to hezky hoří!“ A už dračku V plamen noří. Ku plamínku V tu chvílinku 85 Obrázeček klade: K jeho políbení Banknotička V jasném zhárá plameni. Dvakrát čtyři Obrázkové Takto v pýří Obráceni. K devátému políbení Banknotička V jasném hárá plameni. Jemin„Jemin.....“ „Hrom tě zatrať, rode dračí!“ Zařve, sotva hrdlo stačí, Tatík, pádě z přístěnku; A než polekané dítě Pláčem zaběduje, lítě Rozbuší mu hlavěnku. Stane, sám se sebe leká, Bledne, z hloubi duše heká, 86 Paty v zem mu vrůstají: Žena věrná, dítě mroucí, Pak i Onen Vševidoucí Strašně na něj zírají. Šíleně se na trup vrhá, Vlasy s hlavy sobě trhá A vlastními slzemi Vlastní krev se synka smývá; V tom cos mysl mu prorývá, Trhne sebou na zemi. Vyskočí a k stěně pádí – ĎábalĎábel zas ho k hříchu svádí – Sejme lněnou oprátku: Z dveří neběží, brž letí, Jakby ďas mu ve zápětí – Ach! co čeká na matku? Dvéře vrznou, Matka vchází, A rendlíček Od vajíček 87 Libou vůni hází. Však co vidí?! Na zemi, u nohou, Dítěte vlastního Hlavinku ubohou! Klesajíc hrobovým hlasem „Matičko bolestná!“ zkřikne, A k roběti milému Schromené tělo vlíkne. „Pro pět ran Ježíše Krista! Mé drahé dítě! Co se ti stalo Tak zjasna čista?“ Bez ruchu, bez sluchu, Očka ven třeští. „Totě neštěstí! Muži! mužíčku! Pro umučení! Což tě tu není?!není?!“ Zvedne robě A je k sobě 88 Vřele tiskne: „Muži! mužíčku! Což tě tu není?“ Vzhůru spěší Do přístřeší, Dolů zpět V jeden let. „Muži! mužíčku! Pro umučení! Což tě tu není?!není?!“ Na stolečku Půl lístečku Drahého se bělá, Vedlé něho Banknotička celá. Na novo se leká, Plachým okem Po světnici těká. K stěně skokem. Pryč oprátka, 89 Co s telátka Před chvílkou odvázala. Slyš! z komína Meluzína Strašlivě zahvízdala! V tom se v mozku Jí rozsvítí. Honem z vosku Sloupek chytí, Vtekne hbitě Ve plamen: V jedné sloupek, V druhé dítě – Z dveří ven. – Na schody dřevěné Nohy olověné Matka bledá Vzhůru zvedá. Na půdičce, blíže střechystřechy, Visí – lidé, tajte dechy – 90 Visí, visí visalec: Oči divě vyvaluje, Z huby jazyk vyplazuje, Poběsilý zoufalec! Matka s tíží k cíli spěje, Uzří, stane a se chvěje, K zemi klesne shromená. Sýc zapláče, a z pod věchta Rarach strašně se zachechtá, Špoule ústa plamenná. Ohnivá zmije Do sena, slámy Z voskové tlamy Plameny lije. Dál a dále žár se šíří, Už i v doškách oheň žíří, Už i kohout červený10) Z pod temene ven vyšlehne, A než lid se hasit sběhne, K nebi tekou plameny. * * * 91 Lidé mrou, a léta běží, A až posud pusta leží Chýška ona v ssutinách: Nikdo neví, kam se celá Rodina tak náhle děla V osudných těch hodinách. Jenom dvě prý holubičky, Jako padlý sníh běličky, S krahulíkem rezavým Každý rok v tu noční dobu Obletují svého hrobu Nad plamínkem modravým. A když doba duchů mine, Krahuj v země černé splyne Rozevřenou puklinu; Holoubci pak letí vzhůru K andělskému v nebi kůru, V nadehvězdnou výšinu. 92

Pohádka o zlatém jelenu.
Slyšte, otcové! Slyšte, matičky! Kterak těžko je Střežit dětičky! V jedné krajině Někde u moře Žije jeden král Slavném ve dvoře. Jednu dceru má, Jednu jedinou, Všude chlubí se Její nevinou. Hlásný roznesl V zemi novinu, Aby páni se Sjeli v hostinu. 93 Páni sjeli se, Sedli za stoly, Víno vzbudilo Živé hlaholy. Král se pozvedne V zlaté stolici: „Slyšte, pánové! Slyšte, panici! Mám já dcerušku, Z nebes anděla, Pro ni na světě Není manžela! Krásné růžinky, Vonné fialy, Sněžné lilie,lilie V ní se objaly! Krásu rozlívá, Cnosti vydýchá: Pro ni na světě Není ženicha!“ 94 V tom kýs mládenec Zvolá hrdavě: „Však jí nepřirost’ Věnec na hlavě!“ Králi po těle Žluč se rozjela, A z úst taková Řeč mu kypěla: „Nic vy, pánové, Dceř mi nehaňte! Před mou mocí se Raděj ustraňte! By však věděli Všichni na světě, Že se nebojím O cnost dítěte: Kdo jí věneček Svěží uhrane Do dne do roka: Ten ji dostane!“ 95 Jednou ještě se Víno zapění V zlatých pohárech Na rozloučení. Páni odjeli, Též i panici, Každý po děvě Touhu na líci. * * * Rok už chýlí se K svému sklonění, Kráska skomírá11) V pevném stavení. Vůkol stavení Velká zahrada, Kolem vysoká Zděná ohrada. 96 Sterým strážníkům Milý živůtek, Jich by šavlicím Nikdo neutek’. „Ach já ubohá! Co jsem ztropila, Že jsem zvůličku Drahou ztratila? Ty tam, ptačínku, S útlé větvičkyvětvičky, Kam ti libo jeje, Kladeš nožičky! Když se plamenem Slunko rozhoří, Družka žertujíc S tebou švítoří! Měsíc pase-li Hvězdné stádečko, Tu vám dosti je Malé hnízdečko. 97 Nač mi vznešenosť, Nač mi krása je, Když si mužíček Se mnou nehraje? Nač mi klénoty, Jarní pohoda, Když mi odňata Blahá svoboda?“ Tak si naříká Po den celinký, Ach – už chudince Blednou tvářinky. * * * Slyšte, lidičky! Divná novina: Jezdí po světě Slavný hrdina. 98 Vozí po zemi Cosi divného, Vozí jelena S sebou zlatého. Když ten podivný Jelen zazpívá, Hned se rozkoší Všecko rozplývá. Slastí rozplývá, V tanec poskočí, Starý, mladý se V kole roztočí. Sotva zaslechl Král tu novinu, Už zve ke dvoru Ctného hrdinu. „Mám já dcerušku, S nebes anděla, Pro ni na světě Není manžela! 99 Krásné růžinky, Vonné fialy, Sněžné lilie V ní se objaly! Krásou zářila, Cností dýchala: Teď však tesknota Zlá ji pojala! Dej mi, hrdino, Dej mi jelena, Ať jí vyjasní Očka zkalená! Však ti zaplatím Za to bohatě, Buďsi na stříbře, Nebo na zlatě!“ Dal mu jelena, A bez prodlení Vjeli s jelenem V pevné stavení. 100 „Zde ti vezeme, Milá děvečko, Něco pro tvoje Svadlé srdéčko! Zahrej, jelínku, Ať tě uslyší, Ať se chudinka V hoři utiší!“ Sotva jelínek Píseň zapěje, Hned se radostí Všecko zasměje. Všecko zaplesá, V kolo poskočí; I ten starý se Plesem roztočí. Starý zavolá: „Dosti, jelene! Sic mi píseň tvá Duši vyžene!“ 101 Píseň přestala, Král se poručil, A ten dáreček Dceři doručil. – „Kdybych věděla, Zlatý jelínku, Co by těšilo Tvoji dušinku: Vše bych ti dala, Co by těšilo, Co by koli tvé Srdce ráčilo!“ „Dejž mimi, dívčino“ –dívčino –“ Praví jelínek – „Jenom páreček Měkkých hubinek!“ Honem děva se K němu sklonila, Dvé mu hubiček Měkkých vlepila. 102 „Kdyby, děvo, se Služky vzdálily, Moji rtové by Hubky vrátili!“ Panna pokyne, Děvy vykročí – V tom se jelínek Ve dví rozskočí; A než zardí se Její tvářinky, Švárný mládenec Vrací hubinky. V zlato oblečen, V drahé kameny, V srdci milostné Vrou mu plameny. Děva bez sebe, K zemi upadá, K jeho srdéčku Šťastně dopadá. 103 * * * Vrátný roznesl V zemi noviny, Aby páni se Sjeli na křtiny. Křtiny odbyli, Svatba nastala, Že už královna Muže dostala. 104 Poznámky.
1) Jest pověra v lidu našem, když slunce svítí a zároveň prší, že čarodějky máslo vrtí (Srov. Čas. č. M. r. 1853, sv. III. str. 469.) 2) Na velký pátek lézávají čarodějky, obráceny jsouce nohama vzhůru a hlavou dolů, na kříže; tak dí pověra národní. 3) Vypravuje se, že čarodějky zavěšují rozsívku na tyč a z cípu jejího mléko dojí. (Viz Čas. č. M. r. 1853, sv. III. str. 469.) 4) Proti čarám jsou zase čáry. Zde kočí, vyhnuv sklenici piva do třetice, o formánek, jinak o hák návojní ji rozbije. Trefí-li se ho dobře, trefí se zároveň i tváře neznámého škůdce. (Srovn. balády: Jsou věci pro věci, a Matka a dcera.) 5) Důmyslný jí tuto poraděn prostředek, aby jím dceru k mluvení přiměla. I v mrtvole dceřině ještě docela nevzala za své zvědavosť ženská.
105 Paměti hodné jest, že touž měrou, dle podání lidu, vzbuzená zvědavosť i věště k tomu připuzuje, aby promluvilo. Když věštice neb divá žena matce ukradla dítě a místo něho jí tajně podvrhla své potvorné věště, kteréž do sedmi let mluviti nechtělo, nýbrž neustále jen vřeštělo a žralo bez nasycení, poraděno matce, aby dělala před věštětem, jakoby ve škořepině z vejce slepičího vařiti chtěla oběd. Věště to vidouc, ihned promluvilo: „Co toto, matkomatko, děláš?“ – „„Vařím oběd.““ – „A komu?“ – „„Tátovi, mně a tobě i čeládce, a co zbude, dáme dobytku.““ Na to věště počalo se diviti: „Už mnoho jsem viděl na světě divného: viděl jsem skálu, kde teď je les; viděl jsem les, kde teď je město: ale toho jsem nikdy neviděl, aby někdo ve škořepině oběd vařil!“ A tím se věště prozradilo. 6) Celá tato pověsť vede k tomu, aby se ukázalo, že manželství mezi kmotry se nedovoluje. K témuž také směřuje následující píseň maloruská:
Dobre tyji Lachi majut, Ščo ne kumajut sja: Vožme kume za ručinu, Taj že nechajut sja. Oš bida i duma: Kotru lubju vse kuma!
Idy, idy, kumaseňku! A ja za toboju; 106 Počekaj mja, rozmovim sja Oboje z soboju. Oš bida i duma: Kotru lubju vse kuma!
Kažut stari, kažut mali, Kažut i vsi lude: Ščoby kumy ne lubity, Velikyj hrich bude. Oš bida i duma: Kotru lubju vse kuma!
7) Svobodná Blata jsou rozsáhlá lada nebo-li pastvišťata v jižních Čechách, mezi Vodňany, Netolicemi, Hlubokou a Vltavo-Týnem, na nichž co na společném majetku několikonácte vesnic svá stáda pase. Takové vesnice jsou: Zbudov, Plástovice, Nakří a Dívčice, o nichž v těchto baládách řeč jest, a odkudž skorem veskrz tyto pověsti vzaty jsou. 8) Holoti sluli druhdy ti z chasy lovecké rytířův, kteří vodili ohaře, chrty a nosili sokoly. Odtud souborné holota; poněvadž ale u pánů co nejnižší druh služebnictva byli v opovržení, nazývána později každá opovržená sběř holotou. (Viz Dalim. vyd. 1849. k. 79.) 9) Klekáníčkem nazývá sprostý lid jistou obludu večerní, straše jí děti, aby na večer po klekání už ze stavení nevycházely. „Nechoď ven, vzal by tě Klekáníček!“ – říkává se. (Srov. Jungm. Slovník.)
107 10) Kouhout červený. Žebráci a poběhlíci, byvše nevlídně odbyti nebo porážděnipodrážděni, hrozívají hospodářům i hospodyním, že jim posadí červeného kohouta na střechu, totiž, že jim zapálí stavení. Třeba však doložiti, že tento výraz technický vypůjčili sobě z Němec: „Einem den rothen Hahn auf’s Dach setzen;“setzen“; neb národ český a Slované vůbec pořekadla toho neznají. 11) Skomírá, jako bych řekl: mře želem, nyje, sie schmachtet. Tak slýchávám ve svém rodišti.
108 Obsah.
Strana Na hrobě Čelakovského5 Cédr dvojí6
Písně. Srdce lidské9 Zatoužení jinocha11 Žebráka stesk14 Slepý Lazárek16 Která bohatší18 Oželení21 Pán Bůh dá23 Variace na panskou lásku: I. Muška25 II. Holubička26 III. Děva27 Nenahraditelná ztráta28
109 Strana Jízda ke Skleněné hoře29 Neohrožená dívčina31 Otázka33 Píseň parníka35
Balády. Vavroušek4039 Pokáraný pych41 Jsou věci pro věci44 Velký pátek49 Noc před škaredou středou56 Svatba62 Matka a dcera67 Svatobijce74 Nešťastná rodina82 Pohádka o zlatém jelenu93
Poznámky105
E: av; 2004 110

Bibliografické údaje

Nakladatel: Rohlíček, Bedřich
(Tiskem a nákladem Bedřicha Rohlíčka.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 110

Věnování: Čelakovský, František Ladislav
(Památce F. Lad. Čelakovského, zvěčnělého pěvce národního a drahého učitele svého, věnuje vděčný žák jeho.)

Sbírka Písně a balady Vojtěcha Lešetického tvoří přívažek k básni Hynek a Ráchel téhož autora. Kniha je svázána v nepůvodních hnědých kartonových deskách s leskou povrchovou úpravou (v levém horním rohu předních desek je nalepen bílý štítek se signaturou). Hřbet a rohy svazku pokrývá tmavě zelené plátno; hřbet nese zlatou ražbu: uprostřed ve čtyřech řádcích pod sebou nápis minuskami Lešetický Hynek a Rachel, shora i zdola lemovaný dvěma linkami; stejné se opakují také v hlavě i patě hřbetu. Na vnitřní straně předních desek je vlepen list bílého papíru s vpisky černým inkoustem: v levém horním rohu údaj 2987 F., uprostřed strany záznam Přivázáno: Lešetický V., Písně a balády. V Praze 1858. Předsádky jsou z šedozeleného tužšího papíru. Text titulního listu Písní a balad je vysazen černě a zarovnán na střed strany; písmo se v jednotlivých řádcích liší velikostí i typem - vedle jednoduchých písmen (název sbírky) užívá i písmo okrasné (jméno autora, místo vydání). Tiráž je vložena v patě strany, pod ornamentální zarážku. V prostoru mezi autorovým jménem a tiráží je vpisek černým inkoustem: Veleučenému P. P. Jos. Wenzigovi c. k. škol raddovi s úctou obětuje Le[?] (nečitelný podpis patří zřejmě V. Lešetickému). U pravého okraje titulního listu je otištěno nečitelné červené kulaté razítko. Strana [2] je vakát. Strana [3] obsahuje věnování zarovnané na střed strany, které opět kombinuje minusky, verzály, písmo jednoduché i dekorativní; následuje vakát (s. [IV]). Oba oddíly sbírky začínají listem, jehož lichá strana přetiskuje název oddílu (minusky) doplněný ozdobnou odrážkou, strana sudá je vakát. Jednotlivé básně otevírá výrazně tištěná iniciála; zakončuje je rovná zarážka. Paginace arabskými číslicemi je tištěna v hlavě stran na ose. Na straně 108 dole se nachází velké černé kulaté razítko s nečitelným textem. Vazba knihy je mírně poškozena, hřbet je částečně odtržen, list se stranami 51-51 je uvolněn z knižního bloku.

Formát: 136x116 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; Staré tisky 185 - přívažek

Ve formalizovaném zápisu Nakladatelských údajů upravujeme (ve shodě s Lexikonem české literatury 2/II. Praha, Academia 1993, s. 1165) slovo balády v názvu díla na balady. Zachováváme verzálu na začátku každého nového verše. Poznámky vysazené v závěru knihy vkládáme též do komentářů na příslušná místa. Ráz sbírky určuje autorova snaha napodobit lidovou píseň a baladu. V prvním oddílu Písní dokonce naznačuje rytmické členění (Not - né ho - dy, viz Píseň parníka, s. 35) nebo opakování typické pro písňové texty (Staví hošík domeček, / Dome- dome- domeček, viz Pán Bůh dá, s. 23-24 nebo Svíčička jasná šepotá, šepotá, / Vesele do tmy bleskotá, bleskotá, viz Muška, s. 25). Jazykové zvláštnosti a odchylky od současného úzu šetříme v co největší míře. Ponecháváme kvantitu samohlásek (klénoty, dvéře, cédr, švárná - švarného, chvílkou, švítoří), hláskovou kvalitu i všechny hláskové alternace (klůvala, vejská - výskne), včetně měkkého zakončení infinitivu nebo substantiv skloňovaných podle vzoru kost (stáť se; vznešenosť, závisť), vkladné hlásky (předce) a hláskové výpustky, jež psaný jazyk přibližují mluvenému projevu (jabka, cnost, dolky, třepů). V oblasti pravopisné dodržujeme psaní i - y (rozmarínou, ztigřelý), -n- ve slově vápený, distribuci s- a z- v předponách (schromené, svadlé), s- nebo z- místo vz- (spomeň - zpomenu, zbudila - vzbudí), zdvojené ss- (ssutinách) a vkládání apostrofů v příčestí minulém (najed’, kles’, nepřirost’, neutek’). Velké začáteční písmeno necháváme ve slovech vyjadřujících náboženskou úctu (Církev; Soudci, Tvůrce, Onen Vševidoucí, Anděla). Hranice slov v písmu neupravujeme ani v příslovcích (v pravo, v levo, do kořan) a v řadových číslovkách časových (po prvé, po druhé), ani v ojedinělém připojení kondicionálu slovesa být k jinému slovu, jež je pozůstatkem staršího pravopisného úzu (jakoby ... vařiti chtěla oběd). Na rovině tvaroslovné, slovotvorné a lexikální přejímáme v deklinaci substantiv genitiv singuláru parníka, v plurálu pak nominativ sborové, rtové, genitiv modráčkův, instrumentál slzemi; jmenný tvar adjektiva: slovo strašlivo nebo posun adjektiva měkkého k tvrdému vzoru: skalnou; knižní tvar slovesa: béře se, infinitiv zakončený na -t i -ti: řadit, plout, třást se - teskliti, vzíti, zříti; příklonné -ť: jsouť, mnohýť. Text sbírky charakterizují kompozita: hromovozném, mlhotkaných ad., především však hojně užívaná deminutiva: obrázeček, ptačínku, větvince, huběnku; celinký, zlatičká. V interpunkci nejčastěji doplňujeme čárku ve vokativu, výjimečně též mezi větnými celky v souvětí; nadbytečně užité znaménko ve větě jednoduché, zřejmě tiskovou chybu, rušíme (srov. s. 26, ř. 3-4). Zachováváme však členění vět a souvětí do krátkých úseků (s. 79, ř. 5-3 zdola: Jen tři to dcerky věděly, / Co, na modlitbách zvyklých dlíce, / V komůrce tehdá seděly.). Vykřičník a po něm následující malé písmeno ponecháváme (s. 71, ř. 6: „Žehnám tebe! pryč duchu!!“). V přímé řeči upravujeme pořadí interpunkčního znaménka a uvozovek; dodržujeme rozlišení mluvčích v rozhovoru až třemi různými typy znaků uvozovek (srov. básně Jsou věci pro věci nebo Velký pátek).