Pohádka o zlatém jelenu.
Slyšte, otcové!
Slyšte, matičky!
Kterak těžko je
Střežit dětičky!
V jedné krajině
Někde u moře
Žije jeden král
Slavném ve dvoře.
Jednu dceru má,
Jednu jedinou,
Všude chlubí se
Její nevinou.
Hlásný roznesl
V zemi novinu,
Aby páni se
Sjeli v hostinu.
93
Páni sjeli se,
Sedli za stoly,
Víno vzbudilo
Živé hlaholy.
Král se pozvedne
V zlaté stolici:
„Slyšte, pánové!
Slyšte, panici!
Mám já dcerušku,
Z nebes anděla,
Pro ni na světě
Není manžela!
Krásné růžinky,
Vonné fialy,
Sněžné lilie,lilie
V ní se objaly!
Krásu rozlívá,
Cnosti vydýchá:
Pro ni na světě
Není ženicha!“
94
V tom kýs mládenec
Zvolá hrdavě:
„Však jí nepřirost’
Věnec na hlavě!“
Králi po těle
Žluč se rozjela,
A z úst taková
Řeč mu kypěla:
„Nic vy, pánové,
Dceř mi nehaňte!
Před mou mocí se
Raděj ustraňte!
By však věděli
Všichni na světě,
Že se nebojím
O cnost dítěte:
Kdo jí věneček
Svěží uhrane
Do dne do roka:
Ten ji dostane!“
95
Jednou ještě se
Víno zapění
V zlatých pohárech
Na rozloučení.
Páni odjeli,
Též i panici,
Každý po děvě
Touhu na líci.
* * *
Rok už chýlí se
K svému sklonění,
Kráska skomírá11)
V pevném stavení.
Vůkol stavení
Velká zahrada,
Kolem vysoká
Zděná ohrada.
96
Sterým strážníkům
Milý živůtek,
Jich by šavlicím
Nikdo neutek’.
„Ach já ubohá!
Co jsem ztropila,
Že jsem zvůličku
Drahou ztratila?
Ty tam, ptačínku,
S útlé větvičkyvětvičky,
Kam ti libo jeje,
Kladeš nožičky!
Když se plamenem
Slunko rozhoří,
Družka žertujíc
S tebou švítoří!
Měsíc pase-li
Hvězdné stádečko,
Tu vám dosti je
Malé hnízdečko.
97
Nač mi vznešenosť,
Nač mi krása je,
Když si mužíček
Se mnou nehraje?
Nač mi klénoty,
Jarní pohoda,
Když mi odňata
Blahá svoboda?“
Tak si naříká
Po den celinký,
Ach – už chudince
Blednou tvářinky.
* * *
Slyšte, lidičky!
Divná novina:
Jezdí po světě
Slavný hrdina.
98
Vozí po zemi
Cosi divného,
Vozí jelena
S sebou zlatého.
Když ten podivný
Jelen zazpívá,
Hned se rozkoší
Všecko rozplývá.
Slastí rozplývá,
V tanec poskočí,
Starý, mladý se
V kole roztočí.
Sotva zaslechl
Král tu novinu,
Už zve ke dvoru
Ctného hrdinu.
„Mám já dcerušku,
S nebes anděla,
Pro ni na světě
Není manžela!
99
Krásné růžinky,
Vonné fialy,
Sněžné lilie
V ní se objaly!
Krásou zářila,
Cností dýchala:
Teď však tesknota
Zlá ji pojala!
Dej mi, hrdino,
Dej mi jelena,
Ať jí vyjasní
Očka zkalená!
Však ti zaplatím
Za to bohatě,
Buďsi na stříbře,
Nebo na zlatě!“
Dal mu jelena,
A bez prodlení
Vjeli s jelenem
V pevné stavení.
100
„Zde ti vezeme,
Milá děvečko,
Něco pro tvoje
Svadlé srdéčko!
Zahrej, jelínku,
Ať tě uslyší,
Ať se chudinka
V hoři utiší!“
Sotva jelínek
Píseň zapěje,
Hned se radostí
Všecko zasměje.
Všecko zaplesá,
V kolo poskočí;
I ten starý se
Plesem roztočí.
Starý zavolá:
„Dosti, jelene!
Sic mi píseň tvá
Duši vyžene!“
101
Píseň přestala,
Král se poručil,
A ten dáreček
Dceři doručil. –
„Kdybych věděla,
Zlatý jelínku,
Co by těšilo
Tvoji dušinku:
Vše bych ti dala,
Co by těšilo,
Co by koli tvé
Srdce ráčilo!“
„Dejž mimi, dívčino“ –dívčino –“
Praví jelínek –
„Jenom páreček
Měkkých hubinek!“
Honem děva se
K němu sklonila,
Dvé mu hubiček
Měkkých vlepila.
102
„Kdyby, děvo, se
Služky vzdálily,
Moji rtové by
Hubky vrátili!“
Panna pokyne,
Děvy vykročí –
V tom se jelínek
Ve dví rozskočí;
A než zardí se
Její tvářinky,
Švárný mládenec
Vrací hubinky.
V zlato oblečen,
V drahé kameny,
V srdci milostné
Vrou mu plameny.
Děva bez sebe,
K zemi upadá,
K jeho srdéčku
Šťastně dopadá.
103
* * *
Vrátný roznesl
V zemi noviny,
Aby páni se
Sjeli na křtiny.
Křtiny odbyli,
Svatba nastala,
Že už královna
Muže dostala.
104
Poznámky.
1) Jest pověra v lidu našem, když slunce svítí a zároveň prší, že čarodějky máslo vrtí (Srov. Čas. č. M. r. 1853, sv. III. str. 469.)
2) Na velký pátek lézávají čarodějky, obráceny jsouce nohama vzhůru a hlavou dolů, na kříže; tak dí pověra národní.
3) Vypravuje se, že čarodějky zavěšují rozsívku na tyč a z cípu jejího mléko dojí. (Viz Čas. č. M. r. 1853, sv. III. str. 469.)
4) Proti čarám jsou zase čáry. Zde kočí, vyhnuv sklenici piva do třetice, o formánek, jinak o hák návojní ji rozbije. Trefí-li se ho dobře, trefí se zároveň i tváře neznámého škůdce. (Srovn. balády: Jsou věci pro věci, a Matka a dcera.)
5) Důmyslný jí tuto poraděn prostředek, aby jím dceru k mluvení přiměla. I v mrtvole dceřině ještě docela nevzala za své zvědavosť ženská.
105
Paměti hodné jest, že touž měrou, dle podání lidu, vzbuzená zvědavosť i věště k tomu připuzuje, aby promluvilo. Když věštice neb divá žena matce ukradla dítě a místo něho jí tajně podvrhla své potvorné věště, kteréž do sedmi let mluviti nechtělo, nýbrž neustále jen vřeštělo a žralo bez nasycení, poraděno matce, aby dělala před věštětem, jakoby ve škořepině z vejce slepičího vařiti chtěla oběd. Věště to vidouc, ihned promluvilo: „Co toto, matkomatko, děláš?“ – „„Vařím oběd.““ – „A komu?“ – „„Tátovi, mně a tobě i čeládce, a co zbude, dáme dobytku.““ Na to věště počalo se diviti: „Už mnoho jsem viděl na světě divného: viděl jsem skálu, kde teď je les; viděl jsem les, kde teď je město: ale toho jsem nikdy neviděl, aby někdo ve škořepině oběd vařil!“ A tím se věště prozradilo.
6) Celá tato pověsť vede k tomu, aby se ukázalo, že manželství mezi kmotry se nedovoluje. K témuž také směřuje následující píseň maloruská:
Dobre tyji Lachi majut,
Ščo ne kumajut sja:
Vožme kume za ručinu,
Taj že nechajut sja.
Oš bida i duma:
Kotru lubju vse kuma!
Idy, idy, kumaseňku!
A ja za toboju;
106
Počekaj mja, rozmovim sja
Oboje z soboju.
Oš bida i duma:
Kotru lubju vse kuma!
Kažut stari, kažut mali,
Kažut i vsi lude:
Ščoby kumy ne lubity,
Velikyj hrich bude.
Oš bida i duma:
Kotru lubju vse kuma!
7) Svobodná Blata jsou rozsáhlá lada nebo-li pastvišťata v jižních Čechách, mezi Vodňany, Netolicemi, Hlubokou a Vltavo-Týnem, na nichž co na společném majetku několikonácte vesnic svá stáda pase. Takové vesnice jsou: Zbudov, Plástovice, Nakří a Dívčice, o nichž v těchto baládách řeč jest, a odkudž skorem veskrz tyto pověsti vzaty jsou.
8) Holoti sluli druhdy ti z chasy lovecké rytířův, kteří vodili ohaře, chrty a nosili sokoly. Odtud souborné holota; poněvadž ale u pánů co nejnižší druh služebnictva byli v opovržení, nazývána později každá opovržená sběř holotou. (Viz Dalim. vyd. 1849. k. 79.)
9) Klekáníčkem nazývá sprostý lid jistou obludu večerní, straše jí děti, aby na večer po klekání už ze stavení nevycházely. „Nechoď ven, vzal by tě Klekáníček!“ – říkává se. (Srov. Jungm. Slovník.)
107
10) Kouhout červený. Žebráci a poběhlíci, byvše nevlídně odbyti nebo porážděnipodrážděni, hrozívají hospodářům i hospodyním, že jim posadí červeného kohouta na střechu, totiž, že jim zapálí stavení. Třeba však doložiti, že tento výraz technický vypůjčili sobě z Němec: „Einem den rothen Hahn auf’s Dach setzen;“setzen“; neb národ český a Slované vůbec pořekadla toho neznají.
11) Skomírá, jako bych řekl: mře želem, nyje, sie schmachtet. Tak slýchávám ve svém rodišti.
108
Obsah.
Strana
Na hrobě Čelakovského5
Cédr dvojí6
Písně.
Srdce lidské9
Zatoužení jinocha11
Žebráka stesk14
Slepý Lazárek16
Která bohatší18
Oželení21
Pán Bůh dá23
Variace na panskou lásku:
I. Muška25
II. Holubička26
III. Děva27
Nenahraditelná ztráta28
109
Strana
Jízda ke Skleněné hoře29
Neohrožená dívčina31
Otázka33
Píseň parníka35
Balády.
Vavroušek4039
Pokáraný pych41
Jsou věci pro věci44
Velký pátek49
Noc před škaredou středou56
Svatba62
Matka a dcera67
Svatobijce74
Nešťastná rodina82
Pohádka o zlatém jelenu93
Poznámky105
E: av; 2004
110