Pohádka o zlatém jelenu.

Vojtěch Lešetický

Pohádka o zlatém jelenu.
Slyšte, otcové! Slyšte, matičky! Kterak těžko je Střežit dětičky! V jedné krajině Někde u moře Žije jeden král Slavném ve dvoře. Jednu dceru má, Jednu jedinou, Všude chlubí se Její nevinou. Hlásný roznesl V zemi novinu, Aby páni se Sjeli v hostinu. 93 Páni sjeli se, Sedli za stoly, Víno vzbudilo Živé hlaholy. Král se pozvedne V zlaté stolici: „Slyšte, pánové! Slyšte, panici! Mám já dcerušku, Z nebes anděla, Pro ni na světě Není manžela! Krásné růžinky, Vonné fialy, Sněžné lilie,lilie V ní se objaly! Krásu rozlívá, Cnosti vydýchá: Pro ni na světě Není ženicha!“ 94 V tom kýs mládenec Zvolá hrdavě: „Však jí nepřirost’ Věnec na hlavě!“ Králi po těle Žluč se rozjela, A z úst taková Řeč mu kypěla: „Nic vy, pánové, Dceř mi nehaňte! Před mou mocí se Raděj ustraňte! By však věděli Všichni na světě, Že se nebojím O cnost dítěte: Kdo jí věneček Svěží uhrane Do dne do roka: Ten ji dostane!“ 95 Jednou ještě se Víno zapění V zlatých pohárech Na rozloučení. Páni odjeli, Též i panici, Každý po děvě Touhu na líci. * * * Rok už chýlí se K svému sklonění, Kráska skomírá11) V pevném stavení. Vůkol stavení Velká zahrada, Kolem vysoká Zděná ohrada. 96 Sterým strážníkům Milý živůtek, Jich by šavlicím Nikdo neutek’. „Ach já ubohá! Co jsem ztropila, Že jsem zvůličku Drahou ztratila? Ty tam, ptačínku, S útlé větvičkyvětvičky, Kam ti libo jeje, Kladeš nožičky! Když se plamenem Slunko rozhoří, Družka žertujíc S tebou švítoří! Měsíc pase-li Hvězdné stádečko, Tu vám dosti je Malé hnízdečko. 97 Nač mi vznešenosť, Nač mi krása je, Když si mužíček Se mnou nehraje? Nač mi klénoty, Jarní pohoda, Když mi odňata Blahá svoboda?“ Tak si naříká Po den celinký, Ach – už chudince Blednou tvářinky. * * * Slyšte, lidičky! Divná novina: Jezdí po světě Slavný hrdina. 98 Vozí po zemi Cosi divného, Vozí jelena S sebou zlatého. Když ten podivný Jelen zazpívá, Hned se rozkoší Všecko rozplývá. Slastí rozplývá, V tanec poskočí, Starý, mladý se V kole roztočí. Sotva zaslechl Král tu novinu, Už zve ke dvoru Ctného hrdinu. „Mám já dcerušku, S nebes anděla, Pro ni na světě Není manžela! 99 Krásné růžinky, Vonné fialy, Sněžné lilie V ní se objaly! Krásou zářila, Cností dýchala: Teď však tesknota Zlá ji pojala! Dej mi, hrdino, Dej mi jelena, Ať jí vyjasní Očka zkalená! Však ti zaplatím Za to bohatě, Buďsi na stříbře, Nebo na zlatě!“ Dal mu jelena, A bez prodlení Vjeli s jelenem V pevné stavení. 100 „Zde ti vezeme, Milá děvečko, Něco pro tvoje Svadlé srdéčko! Zahrej, jelínku, Ať tě uslyší, Ať se chudinka V hoři utiší!“ Sotva jelínek Píseň zapěje, Hned se radostí Všecko zasměje. Všecko zaplesá, V kolo poskočí; I ten starý se Plesem roztočí. Starý zavolá: „Dosti, jelene! Sic mi píseň tvá Duši vyžene!“ 101 Píseň přestala, Král se poručil, A ten dáreček Dceři doručil. – „Kdybych věděla, Zlatý jelínku, Co by těšilo Tvoji dušinku: Vše bych ti dala, Co by těšilo, Co by koli tvé Srdce ráčilo!“ „Dejž mimi, dívčino“ –dívčino –“ Praví jelínek – „Jenom páreček Měkkých hubinek!“ Honem děva se K němu sklonila, Dvé mu hubiček Měkkých vlepila. 102 „Kdyby, děvo, se Služky vzdálily, Moji rtové by Hubky vrátili!“ Panna pokyne, Děvy vykročí – V tom se jelínek Ve dví rozskočí; A než zardí se Její tvářinky, Švárný mládenec Vrací hubinky. V zlato oblečen, V drahé kameny, V srdci milostné Vrou mu plameny. Děva bez sebe, K zemi upadá, K jeho srdéčku Šťastně dopadá. 103 * * * Vrátný roznesl V zemi noviny, Aby páni se Sjeli na křtiny. Křtiny odbyli, Svatba nastala, Že už královna Muže dostala. 104 Poznámky.
1) Jest pověra v lidu našem, když slunce svítí a zároveň prší, že čarodějky máslo vrtí (Srov. Čas. č. M. r. 1853, sv. III. str. 469.) 2) Na velký pátek lézávají čarodějky, obráceny jsouce nohama vzhůru a hlavou dolů, na kříže; tak dí pověra národní. 3) Vypravuje se, že čarodějky zavěšují rozsívku na tyč a z cípu jejího mléko dojí. (Viz Čas. č. M. r. 1853, sv. III. str. 469.) 4) Proti čarám jsou zase čáry. Zde kočí, vyhnuv sklenici piva do třetice, o formánek, jinak o hák návojní ji rozbije. Trefí-li se ho dobře, trefí se zároveň i tváře neznámého škůdce. (Srovn. balády: Jsou věci pro věci, a Matka a dcera.) 5) Důmyslný jí tuto poraděn prostředek, aby jím dceru k mluvení přiměla. I v mrtvole dceřině ještě docela nevzala za své zvědavosť ženská.
105 Paměti hodné jest, že touž měrou, dle podání lidu, vzbuzená zvědavosť i věště k tomu připuzuje, aby promluvilo. Když věštice neb divá žena matce ukradla dítě a místo něho jí tajně podvrhla své potvorné věště, kteréž do sedmi let mluviti nechtělo, nýbrž neustále jen vřeštělo a žralo bez nasycení, poraděno matce, aby dělala před věštětem, jakoby ve škořepině z vejce slepičího vařiti chtěla oběd. Věště to vidouc, ihned promluvilo: „Co toto, matkomatko, děláš?“ – „„Vařím oběd.““ – „A komu?“ – „„Tátovi, mně a tobě i čeládce, a co zbude, dáme dobytku.““ Na to věště počalo se diviti: „Už mnoho jsem viděl na světě divného: viděl jsem skálu, kde teď je les; viděl jsem les, kde teď je město: ale toho jsem nikdy neviděl, aby někdo ve škořepině oběd vařil!“ A tím se věště prozradilo. 6) Celá tato pověsť vede k tomu, aby se ukázalo, že manželství mezi kmotry se nedovoluje. K témuž také směřuje následující píseň maloruská:
Dobre tyji Lachi majut, Ščo ne kumajut sja: Vožme kume za ručinu, Taj že nechajut sja. Oš bida i duma: Kotru lubju vse kuma!
Idy, idy, kumaseňku! A ja za toboju; 106 Počekaj mja, rozmovim sja Oboje z soboju. Oš bida i duma: Kotru lubju vse kuma!
Kažut stari, kažut mali, Kažut i vsi lude: Ščoby kumy ne lubity, Velikyj hrich bude. Oš bida i duma: Kotru lubju vse kuma!
7) Svobodná Blata jsou rozsáhlá lada nebo-li pastvišťata v jižních Čechách, mezi Vodňany, Netolicemi, Hlubokou a Vltavo-Týnem, na nichž co na společném majetku několikonácte vesnic svá stáda pase. Takové vesnice jsou: Zbudov, Plástovice, Nakří a Dívčice, o nichž v těchto baládách řeč jest, a odkudž skorem veskrz tyto pověsti vzaty jsou. 8) Holoti sluli druhdy ti z chasy lovecké rytířův, kteří vodili ohaře, chrty a nosili sokoly. Odtud souborné holota; poněvadž ale u pánů co nejnižší druh služebnictva byli v opovržení, nazývána později každá opovržená sběř holotou. (Viz Dalim. vyd. 1849. k. 79.) 9) Klekáníčkem nazývá sprostý lid jistou obludu večerní, straše jí děti, aby na večer po klekání už ze stavení nevycházely. „Nechoď ven, vzal by tě Klekáníček!“ – říkává se. (Srov. Jungm. Slovník.)
107 10) Kouhout červený. Žebráci a poběhlíci, byvše nevlídně odbyti nebo porážděnipodrážděni, hrozívají hospodářům i hospodyním, že jim posadí červeného kohouta na střechu, totiž, že jim zapálí stavení. Třeba však doložiti, že tento výraz technický vypůjčili sobě z Němec: „Einem den rothen Hahn auf’s Dach setzen;“setzen“; neb národ český a Slované vůbec pořekadla toho neznají. 11) Skomírá, jako bych řekl: mře želem, nyje, sie schmachtet. Tak slýchávám ve svém rodišti.
108 Obsah.
Strana Na hrobě Čelakovského5 Cédr dvojí6
Písně. Srdce lidské9 Zatoužení jinocha11 Žebráka stesk14 Slepý Lazárek16 Která bohatší18 Oželení21 Pán Bůh dá23 Variace na panskou lásku: I. Muška25 II. Holubička26 III. Děva27 Nenahraditelná ztráta28
109 Strana Jízda ke Skleněné hoře29 Neohrožená dívčina31 Otázka33 Píseň parníka35
Balády. Vavroušek4039 Pokáraný pych41 Jsou věci pro věci44 Velký pátek49 Noc před škaredou středou56 Svatba62 Matka a dcera67 Svatobijce74 Nešťastná rodina82 Pohádka o zlatém jelenu93
Poznámky105
E: av; 2004 110