BOUŘE.
HLE, v blescích ticho zahřmělo a nejbohatší sen,
tvou bouří zahnaný, se vrátil v duši mou,
chud, ustrašen a oslněn, pro sta životů zamyšlen,
a v tváři tvojí slávy bledost smrtelnou.
Jen jedním zraku uvřením a v jeden křídel ráz
nad vírem věčností tvých něm se zastavil,
dech jako mrtvý zatajil a ohněm žhoucí pás
tvých moří zpěněných svou bázní pozdravil,
a teď pro odvahu svou přílišnou v mých světlech bloudí bled,
u zpívajících pramenů vysílen umírá,
a jenom v těžkém usmání tvůj tajuplný svět
před zraky mlčenlivých nadějí mých otvírá.
Do stínů země halí tvář, když z dálky uslyší
tvou bouř se blížiti, jež světy vyvrací,
a z blesků tvého dne, jež bijí v jeho stavby nejvyšší,
mu šlehá zsinavělý požár halucinací.
[28]