PŘÍRODA.
HUDBOU hrály ukryté prameny a den můj k ní zpíval svou píseň
na březích melancholických.
Smutek dávného žití, z něhož jsem vyšel, dechl mi z vůní,
a z hovoru stromů a z těžkého zvonění hmyzu nad vodami,
a celá staletí ležela mezi mou rukou, jež trhala květy, a jimi,
mezi svým zrakem a tajemným světem,
jenž tisíci tázavých pohledů v duši mou němý se díval.
Oblaky setměly západní slunce. A duše má ptala se větrů:
Jsou to oblaky přicházející nebo odcházející?
Odmlčely se větry, v poslušná zrcadla se zhladily vody,
a hvězdy, jak ohně hasnoucí v studených vlnách svítících moří,
vřely a šuměly nade mnou, neviditelné:
Světlo umírá jenom příchodem ještě většího světla,
ještě většího, většího světla.
[35]