Na hřbitově.
Boj minul – dokonáno – zapomenuto...
Zde není snův a není tužeb více,
zde není lásky, není písní jarních,
zde není běd a nářkův ani radosti;
mír Bohem jest tu jedním, nekonečným,
a zapomnění luzným rájem věčným.
O záhrobí, ty smírce lidských srdcí všech,
ty smírce rozporů v tom bědném nitru,
tys jediný a spravedlivý, věčný: –
neb smíříš zlo i dobro, lásku, žalosť, hněv,
a rozum, jenž se nořil v propasť věků,
s tím srdcem smíříš jako s mořem řeku.
[81]
O ztiš se, srdce, ztiš se mysli rozvláná,
vždyť přijde čas a čas ten dosti blízký,
kdy válečné své složíš na vždy zbraně,
a nezatoužíš, nezapláčeš nikdy již;
dál bojů přes hrob půjde na tisíce,
leč mír tvůj nebudou již rušit více...
Hle, den se připozdívá, mračen černých sbor
se valí nebem jako vlny oceánu,
a vichr skučný válečně se zvedá;
ó srdce, opusť tuto mrtvou roli již,
pojď, půjdem zpět, neb v dálce bouře duní,
až vzejde den, pak půjdem na výsluní...
82