Na hřbitově.

Ludvík Lošťák

Na hřbitově.
Boj minul – dokonáno – zapomenuto... Zde není snův a není tužeb více, zde není lásky, není písní jarních, zde není běd a nářkův ani radosti; mír Bohem jest tu jedním, nekonečným, a zapomnění luzným rájem věčným. O záhrobí, ty smírce lidských srdcí všech, ty smírce rozporů v tom bědném nitru, tys jediný a spravedlivý, věčný: – neb smíříš zlo i dobro, lásku, žalosť, hněv, a rozum, jenž se nořil v propasť věků, s tím srdcem smíříš jako s mořem řeku. [81] O ztiš se, srdce, ztiš se mysli rozvláná, vždyť přijde čas a čas ten dosti blízký, kdy válečné své složíš na vždy zbraně, a nezatoužíš, nezapláčeš nikdy již; dál bojů přes hrob půjde na tisíce, leč mír tvůj nebudou již rušit více... Hle, den se připozdívá, mračen černých sbor se valí nebem jako vlny oceánu, a vichr skučný válečně se zvedá; ó srdce, opusť tuto mrtvou roli již, pojď, půjdem zpět, neb v dálce bouře duní, až vzejde den, pak půjdem na výsluní... 82