Dub na skále.

Ludvík Lošťák

Dub na skále.
Sám, od všech opuštěn, na skále věky dumáš, vichrů se nehrozíš a bouří nelekáš, lhostejným tobě jara květ i mrazné zimy sníh, jenž lpí ti na větvích. Ty klidně pohlížíš na mračivé dno řeky, jež pod tebou se dme jak píseň bouřlivá, a patříš němě v proudy vln, když v dravý jícen vod s tvých větví klesá plod. [52] A v dobách větrných, když bouř přes tebe spěje, tu zdá se, jako bys své větve rozpínal a korunu svou měnil v mrak, jež všemu na odpor nezdolný staví vzdor. Tak věčně opuštěn, jak člověk vedeš boje: Vichrů se nelekáš a bouří nehrozíš, lhostejným tobě jara květ i mrazné zimy sníh, jenž lpí ti na větvích... 53