Prolog.

Ludvík Lošťák

Prolog.
Na polích, lukách všechny květy svadly a krajem zavál věčný mír a klid, neb na uvadlé květy sněhy padly a zasněžily vše, i lidský cit. A v nitru lidem mnohé vášně schladly, a mnohým zašel na vždy slunce svit, neb stajilo je víko černé truhly, a pod ním všechny vášně v ledy stuhly. V mém nitru však, v tom ještě písně žily, vzdor sníh, že s zimou hrůznou na ně pad’, vzdor bouře, že v ně s vichry děsně bily [3] a chtěly ve prach, v hrob je věčný sklát. A že v nich duše, jata mrazem, kvílí, přec mnohé srdce lze se na nich hřát, neb jsem je snil, když bylo nitro žhoucí a ňadro jako mračné nebe dmoucí. Já snil je, když jsem líbal luční květy, když nahlédl jsem v lidských srdcí říš, když loučil jsem se s minulými lety a se slzami pozdvih’ k hvězdám číš, když lásky rosa padla na mé rety, když poznal jsem, co nést je žitím kříž... A k zpěvu vždy mne ten cit mocný pudil, bych mrtvě sny zas do života budil, bych mírnil nářek, mírnil duše stony, a mírnil slzy, mírnil v srdci žal, bych v duše dobré zasil svoje tóny a srdce své jim v písni celé dal. 4 Než přijde čas, kdy hranou zavzní zvony, a vše to, co jsem v náruč svoji jal, se ve hrob velký jako hora sřítí, však písně mé ty dále budou zníti... 5

Básně v knize Básně: