Bohu.

Bohu.
Rci, Tvůrce lásky, Tvůrce bolu, co v nitru Tvém se velkém děje, když s hvězdných výšin zíráš dolů, kde vše se vášní chvěje, kde každý miluje a každý vede boje a všechno umírá pro touhy, cíle svoje. O rci, co asi cítíš v době, když zříš jak jedni žalem hynou [75] a prosmo ruce jejich k Tobě se křečovitě vinou, – a jiný opět dav, jenž zoufale Ti hrozí a volá děsivě: „Zhyň bědně, my jsme bozi!“ O vyřkni jen, co cítíš, Pane, zříš-li, jak všechno válčí pouze, jak srdce, které na prach zdrané, přec ještě svírá nouze, jak každým novým dnem boj nový zaburácí a nepřestane hřmít až srdce dokrvácí?! Či ono vichrů žalné vání a hukot vod a ropot moře je Tvé nad vlastním dílem lkání, je Tvé bezměrné hoře?... 76 Či trpíš víc než my? a žal, jímž všechno zmírá, je pouze žalu čásť, jenž Tvoje nitro svírá?!... 77