Nad hrobem otevřeným.

Ludvík Lošťák

Nad hrobem otevřeným.
Než noc se přiblíží a nebe mračna zakryjí, ty budeš uzavřen a v tobě život bývalý... Ty pojmeš srdce, ono, které milovalo a nenávidělo a bojovalo, jež někdy smutnilo a jindy jásalo; – leč ty se na nic neptáš, ty je nezkoumáš, vždyť víš, že život cnosť i hříchy ve svém nitru má, a proto všem, jenž k tobě jdou, mír věčný dáš... Však pohleď, povoz již se blíží mračnem pochmurným, než nikdo za ním nejde, netruchlí ni nepláče. I stanul. – Rakev vyňata, v hrob položena, a místo slz, hrud padá množství na ni... [85] O srdce, srdce, rci, cos asi zavinilo, že nikdo nejde, aby zalkal za tebou, by, když ne květy, zemi na tvou rakev naházel; – či zášti, hněvy lidské ještě za hrob jdou?! Leč ustaň ptát se, duše má, tak končí život náš... Patř, povoz již se hnul a černí oři ženou se po pusté silnici a mizí v prachu, jenž zvedán vichrem věstí příchod bouře... Jen srdce ono, ono srdce ledové snít pod tou vlhkou hroudou bude sny – snů svět, neb jeho královstvím jest minulosť i budoucnosť, co mezi oběma – je život, lásky vznět! 86