Lípa.

Ludvík Lošťák

Lípa.
Stojí lípa osamělá, nikdo si jí nevšímá, a jen někdy časně z rána slunce zář ji objímá. Stojí lípa osamělá, větve smutně překlání, a ten šum těch její listů je jak v pláči usmání. Stojí lípa osamělá, mračen přes ni spěje tlum, a mně zdá se, že to obraz jara mládí, lásky dum... [28]