Nad mrtvolou.

Ludvík Lošťák

Nad mrtvolou.
O marnosti, ó lidská pýcho... Zde u mrtvoly dumám tvojí a myslím na tvé sny a touhy, na slávu tvou a moc a sílu; a na mysli tvůj zjev mi tane, jak záříval ve skvoucím nachu, než nyní zřím jen hrstku prachu! A žehnaje tvé chladné čelo, zřím pod ním oko, kteréž jasně jak dálná večernice plálo, zkad lásky sladký žár se linul a trpký slzí proud se řítil, [91] než nyní zřím v něm prázdno věčné tmu noci pusté, nekonečné! SIz mlhou vidím ony rety, po kterýchž vzdechů jako vichr o lásce, mládí, štěstí válo, na kterýchž dřímlo luzných písní co vln je v širém, hřmícím moři, než teď se jeví mému vidu ty siné rty u věčném klidu! A ruce, jež se často k výším od černé země k nebi pnuly, jež často bohu pohrozily, když trpký bol a žal je stíhal, zde nyní leží křížem spjaty, a zdá se mně, jak za své bědy by prosit chtěly naposledy... 92