Básně (1891)

Ludvík Lošťák

Diplomatická verze Ediční verze
Básně
Ludvíka Lošťáka
V Praze. Bursík a Kohout, knihkupci c. k. české university.
[1] Tisk a papír Aloisa Wiesnera v Praze.
[2]
Prolog.
Na polích, lukách všechny květy svadly a krajem zavál věčný mír a klid, neb na uvadlé květy sněhy padly a zasněžily vše, i lidský cit. A v nitru lidem mnohé vášně schladly, a mnohým zašel na vždy slunce svit, neb stajilo je víko černé truhly, a pod ním všechny vášně v ledy stuhly. V mém nitru však, v tom ještě písně žily, vzdor sníh, že s zimou hrůznou na ně pad’, vzdor bouře, že v ně s vichry děsně bily [3] a chtěly ve prach, v hrob je věčný sklát. A že v nich duše, jata mrazem, kvílí, přec mnohé srdce lze se na nich hřát, neb jsem je snil, když bylo nitro žhoucí a ňadro jako mračné nebe dmoucí. Já snil je, když jsem líbal luční květy, když nahlédl jsem v lidských srdcí říš, když loučil jsem se s minulými lety a se slzami pozdvih’ k hvězdám číš, když lásky rosa padla na mé rety, když poznal jsem, co nést je žitím kříž... A k zpěvu vždy mne ten cit mocný pudil, bych mrtvě sny zas do života budil, bych mírnil nářek, mírnil duše stony, a mírnil slzy, mírnil v srdci žal, bych v duše dobré zasil svoje tóny a srdce své jim v písni celé dal. 4 Než přijde čas, kdy hranou zavzní zvony, a vše to, co jsem v náruč svoji jal, se ve hrob velký jako hora sřítí, však písně mé ty dále budou zníti... 5
I.
Písně.
[7]
Píseň válečná.
Chop zbraně se a kráčej v boj, kde mečů seč a ropot děl, a nitra svého nepokoj i srdce stesk i srdce žel spni zapomnění řetězem a chtěj být vítězem! Vyrvi se matce z objetí a opusť mužně otce dům, a zbraň, z níž zhouba poletí, přitiskni ku svým chladným rtům, [9] a srdce spoutej řetězem a chtěj být vítězem! I lásky opusť květný sad, kde žhoucí ret se pojil s rtem, kde celé noci častokrát svou myslí bývals dítětem; vše toto spoutej řetězem a chtěj být vítězem! A prapor vytyč v onu říš, kde trůní světy jasných hvězd, a bojujbojuj, pokud neuzříš otrocká pouta z lidských cest, vše bludné spoutej řetězem a staň se vítězem! A svobody až první vznět se bude světem šířit zvěsť, 10 pak ber se ve vlasť svoji zpět a vyřkni: „Bojům konec jest; čas spoutat zbraně řetězem – jest lidstvo vítězem...!“ 11
Na prahu lásky.
Na prahu lásky mnohdy jsem stál, na prahu lásky květy jsem ssál. Na prahu lásky dumy jsem před’, tam také, běda, prvý žal zkvet’. Tam prvý zpěv se na rtu mém chvěl, [12] tam odtud prvně k výsotám spěl. Tam prvý bol mi do duše pad’, tam prvý sen mi o štěstí zvad’!... 13
Byl máj...
Byl máj a láska všude kvetla, a slavík písně pěl, a mladým listím, květy, travou dech jarní lehce chvěl. A z duše lidské zněly zpěvy jak jásot mořských vln, a celý svět byl s nebem hvězdným jen samou láskou pln. A se rtů lidských k bohu znělo, by dal jim v písních žít, [14] a květům nedal vadnout nikdy, by laur z nich mohli vít; By nedal slunci nikdy zajít, a mořím nedal hřmít, a nechal duši lidskou v jaře se nekonečném stkvít! Než místo jara přišla zima, a každý v pláč se dal, neb vichr květy, lásku, písně pod bílé sněhy svál!... 15
Tvé oko.
Když ve tvé oko jsem se díval a o své Muse snil, tu mnil jsem, že se dívám v nebe, jež závoj černý kryl. A když pak déle v ně jsem patřil a v černi jeho stín svůj zřel, tu zjev tvůj byl bych sobejímal, – ach, láskou byl bych mřel! Ba celý život v něm jsem viděl, jak nad ním září den, však první láska, první písně, ach, obé marný sen... [16]
O písni...
O písni, tys jak jarní déšť, jenž mladé touhy blaží, tys rosa, květ jež vlaží, a všem jsi slzou v žalu, v hoři, ba jsi jak maják v širém moři! O písni, tys jak jarní dech, jenž hvězdnou nocí věje a za tlum lesů spěje, tys pohár, z něhož každý pije, kdo v žalu nebo v lásce žije! [17]
V jaře.
Ba na jaře se mnohá růže jak láska v srdci rozvijí, a když pak na ni padnou sněhy, tu jako láska pomíjí – ba na jaře se mnohá růže jak láska v srdci rozvíjí! A mnozí snové v jarním čase z té hloubi nitra vypučí, a mnohá píseň, mnohý akkord o lásce smutně zahučí – [18] ó mnozí snové v jarním čase z té hloubi nitra vypučí! A mnohý pohled do budoucna se ráno, večer pohrouží, a všechna mysl, celé srdce tak v bezdno někam zatouží – ó mnohý pohled do budoucna se ráno, večer pohrouží! A mnohá slza rty nám svlaží a cestu žitím pokropí, a mnohý mrak nám na vždy štěstí jak víko rakev přiklopí – ó mnohá slza rty nám svlaží a cestu žitím pokropí! Tak jde to mládí dál a dále a prchá v pusto, v nedohled, 19 a všechno to, co z něho zbude, je jenom svadlý, mrtvý květ – tak jde to mládí dál a dále a prchá v pusto, v nedohled!... 20
Píseň hrdinná.
Bij, hrome, v ňádro mé, jak biješ v skály, cíl nezměním, neb jsem jak hora stálý! O hřmi, jak často bouří v duši tóny, jak často bouří za vichřice zvony, já vždy ti skytnu k ráně svoje čelo, neb na něm již se mnoho blesků chvělo, a blesky ty zas prchly s mého čela, i mračna ta, jež moje cesty tměla. [21] A po všem víru vždy mi vzešla chvíle, kdy v náruč spěl jsem vytčeného cíle... Nuž bij jen, hrome, v ňádro mé, jak biješ v skály, cíl nezměním, neb jsem jak hora stálý! 22
II.
Popěvky.
[23]
Po všem víru...
Po všem víru, po vší bouři najdeš v písni zadost, neb jak z louky pučí květy, pučí z písně radost. Píseň vždy dá duši míru, vždy jí skytne pele, neboť dřímá na dně jejím lidské srdce celé... [25]
Smrť a láska.
Smrť a láska všechno tvorstvo ve svou náruč přitiskne, ba tak tiše se přiblíží, že ni retem nepyskne. A jak smrť nás ve hrob skládá, tak nás láska povznáší, nade hroby s námi spěje, v říši hvězd nás unáší. A jak z hrobů květy pučí, tak zas z lásky polibky, ale nezdobí však hroby –: zdobí zlaté kolíbky. [26]
O vy oči...
O vy oči, dívčí oči, jak umíte srdcem hnouti, jak umíte v duši vniknout, jak tím ňadrem znáte dmouti! O vy oči, dívčí oči, jak umíte ze snů budit, jak umíte život ztrpčit, a jak mysl znáte trudit! O vy oči, dívčí oči, co jste žalu naplodily, ale nebýt vás, tu by se sny a písně nerodily!... [27]
Lípa.
Stojí lípa osamělá, nikdo si jí nevšímá, a jen někdy časně z rána slunce zář ji objímá. Stojí lípa osamělá, větve smutně překlání, a ten šum těch její listů je jak v pláči usmání. Stojí lípa osamělá, mračen přes ni spěje tlum, a mně zdá se, že to obraz jara mládí, lásky dum... [28]
Vše pomíjí...
Vše pomíjí a všechno mizí, ať hněv, ať láska nebo žal, a vše se jako píseň jarní v tu bezdnou, pustou tratí dál, vše pomíjí a všechno mizí, ať z růže trn, ať z růže květ, a nikdy již se nenavrátí v ten nekonečný, širý svět!... [29]
III.
Večerní melodie.
[31]
Nad žitím mým se snesla bouře.
Nad žitím mým se snesla bouře, v mé nitro vryl se blesk, a kdyby bůh mou lyru zladil, znít bude vždy z ní stesk. A kdyby bůh mi vdechnul písní, co rosy v luční květ, přec budu věčně chud, když duši mé poklid nedá zpět! [33]
Své duši.
O duše, neteskni a ztiš se, nespílej světu, a všechen žal a touhy své na hrobech vlíbej vzešlému květu! Své city vlíbej též těm květům ubohým, svadlým, a tísně, hoře, bědy své těm listům žlutým, se stromků spadlým! A vše, co v nitru tvém tě hněte, bolí a tísní, to nechť se s květem pohrobním v zelený vavřín zaplete písní! [34]
O smrti pojď...
O smrti pojď, pojď blíž a blíže a s srdce mého sejmi tíž, a zlíbej kadeř mou, – já zlíbám ruku tvou! O pojď a svěj mé touhy v pusto a sny mé staj pod černý plášť a mrakem zahal hled, – já zlíbám tobě ret! O pojď a vem’ mne v náruč svoji, spěj se mnou tam, kde věčný mír –: koruna říše tvé, – já dám ti srdce své!... [35]
Květ za květem rmutně hyne...
Květ za květem rmutně hyne, květ za květem vadne, a tím krajem opuštěným vanou vichry chladné. Vanou vichry, mrazí zima, jsou i větve holé, neb sníh bílý přikryl háje, přikryl luka, pole. Zavál luzné, hřmící řeky, zaměnil je v chladné ledy, a tak vše, co pěvci zbylo, je té luny úsměv bledý... [36]
Slunce mládí...
Slunce mládí – moji snové den ode dne smutně hynou, a na další pouť mně mraky jako prapor smutku kynou. A tak vždy to bylo se mnou; jasný den byl vždy mně řídký, – ba i když jsem děckem býval, dul mi vichr do kolíbky!... [37]
Čas lásky minul...
Čas lásky minul, přišla zima, v kraj vlétly sněhy bílé, a vše, co duši v dálce kyne, jsou nepotěšné chvíle, tak smutně vichr pláče v polích a větve žalně šumí, jak lidská píseň, když jí nikdo a nikdo nerozumí. A slunce klesá níž a níže a temněji vždy svítí, a s ním se jarní sny a dumy za sněžné hory řítí... [38]
Z těch snův, jež v podletí jsem snil...
Z těch snův, jež v podletí jsem snil, se ani jeden nerozvil... \/še svadlo mi a prchlo do neznáma, – a tu, když patřím kolem, můj život se mně jeví, jak byl by mrtvým polem. Z těch snův, jež v podletí jsem snil, se ani jeden nerozvil... I stojím sám u svojich ideálův, žal v hloubi nitra cítě, jak u matčina hrobu v jeseni siré dítě. [39] Z těch snův, jež v podletí jsem snil, se ani jeden nerozvil... A patřím-li do dálky široširé a ptám se, čím mně kyne –: tu uzřím chladné slunce a kol něj mraky stinné... 40
Noční myšlénka.
Když sténá vichr, hučí vichr a za horami zmírá, mé nitro bědné, rozervané se vzpomínkami svírá, a nade mnou-li nebe pusté, bez měsíce a bez hvězd záře –: tu myslím vždy, že Tvůrci patřím do zamyšlené tváře... [41]
IV.
Dumy.
[43]
Přelétaví ptáci.
O ptáci, leťte v širý svět a najděte si kraje, kde není konec máje, kde nepomíjí nikdy květ, kde není bouří, stesků, ni mraků na nebesku. O leťte, leťte v širou dál, než chladné, bílé sněhy přikryjí hájů něhy, než mrazu žhoucí pal [45] ty vlny, jež se pění, v kry ledné, mrtvé změní! O ptáci, vy mně obrazem se zdáte duše býti, neb ona v jaře cítí a v zimě prchá před mrazem, kde sklenuty jsou luhy obloukem míru – duhy. Leč v kraje ty, kde lásky dech a radosť vane pouhá, jest cesta příliš dlouhá, a z lidí vždy je více těch, jenž, dříve než je zřeli, své oči uzavřeli....uzavřeli... O ptáci, leťte v širý svět a najděte si kraje, 46 kde není konec máje, kde nepomíjí nikdy květ, kde v nitru láska věčná jest píseň nekonečná! 47
Podzimní nápěv.
Vichřice sténá, vichřice želí, vichřice hučí, blankyt je stmělý... Srdce mé burácí, oko se svírá, duše má bolestí ve víru zmírá. Ňádrem to zachvívá, duší děs kříží, – život můj vichřice s bouří jen tíží. Vichřice sténá, vichřice želí, vichřice hučí, blankyt je stmělý... V bouři a vichřici život můj zkvetl, [48] blesk se mi kol čela laurem vždy pletl. Z bouře a vichřice cíle mé pučí, a moje nápěvy s vichorem hučí. Vichřice sténá, vichřice želí, vichřice hučí, blankyt je stmělý... V bouři a vichřici sny mé mi kvetou, zda-li je vichřice také v hrob smetou? Či zda as po víru mír najde sladký? Či v bouři skončí-li život můj vrátký? Vichřice sténá, vichřice želí, vichřice hučí, blankyt je stmělý... 49
Znělka.
Já vidím Tě, jak dumáš u klavíru, jak z dřeva, ze strun kouzlíš tóny, a slyším té Tvé mladé duše stony, jak plují s písní v harmonickém míru. O slyším Tvoji Musu, Tvoji Lyru, jak hučí, lká se hřbitovními zvony, ba slyším želet ty Tvé bolné nony, neb hledáš jako Lenau boha, víru. Ty toužíš v hvězdách najít Tvůrce světa, a písní rozehnat chceš s čela vrásky, [50] s ní bouřit ze snů věky, prchlá léta, s ní hory strmé drtit v malé částky, neb znát chceš, člověk bůh-li je, či sketa; Ty toužíš pravdu znát?.. Jdi, ptej se lásky! 51
Dub na skále.
Sám, od všech opuštěn, na skále věky dumáš, vichrů se nehrozíš a bouří nelekáš, lhostejným tobě jara květ i mrazné zimy sníh, jenž lpí ti na větvích. Ty klidně pohlížíš na mračivé dno řeky, jež pod tebou se dme jak píseň bouřlivá, a patříš němě v proudy vln, když v dravý jícen vod s tvých větví klesá plod. [52] A v dobách větrných, když bouř přes tebe spěje, tu zdá se, jako bys své větve rozpínal a korunu svou měnil v mrak, jež všemu na odpor nezdolný staví vzdor. Tak věčně opuštěn, jak člověk vedeš boje: Vichrů se nelekáš a bouří nehrozíš, lhostejným tobě jara květ i mrazné zimy sníh, jenž lpí ti na větvích... 53
Rozmarina.
Ty, věrné lásky obraze, jenž bujíš na přímoří, a nepozbýváš svojí něhy, když kolem tebe bílé sněhy a závěje se tvoří, rci, proč se v zimě zelenáš a jarní vůni máš?! Či chceš dít těm, jež ve svůj vlas si z tebe věnce vijí, že štěstí, které z lásky plyne, ni v mrazu nezahyne a v zimě nepomíjí, že ona ze všech lidských cest tou nejšťastnější jest?! [54] A dále rci, proč na hrobech se urozuješ chladných, proč zelení je věčnou kryješ, a kořeny kol rakve viješ, když v ní již citů žádných? – Či onen mrtvý lásky cit má v tobě dále žít?... 55
Všem, jenž trpí.
Zřím zástupy vás, trpitelé, zástupy velké, nepřehledné, a vidím na tom vašem svrasklém čele ty vrásky rmutu, stopy času ledné, jež rydlem osudu vám byly vryty; i zdá se mi, jak žití celé by bylo ztuhlo v nich, i láska, mládí, vzletné city. Jak smuten jsem, jak zarmoucený! Tu slyším pláč a nářek robů, tam vidím mrtvě vyhaslý hled ženy, jenž není dalek kýženého hrobu, a onde zřím zas muže ruce spínat, jimž mozole jsou za ozdobu, jak v žalech jsouce, na žaly se učí zapomínat! [56] A myslí mou boj všeodvěký a zašlé národy a cíle se nesou proudem rozvířené řeky; i ptám se, hlavu k černé zemi schýle, kdy lidské vyplní se tužby, přání?... A tu se zdá jak mrtvé věky by jaly hřmíti: „Mír a štěstí rodí odříkání!“ 57
První květ.
Ty’s vložila v mou ruku květ, květ bílý tak jak čelo Tvé a vonný jak Tvé rety; já vzal jej, usmál jsem se jemně, však v srdci zabouřil cit temně: Pozdě – pozdě! A rozloučiv se s Tebou pak a v polích bloudě sám a sám jal dumy jsem se spřádat; o lásce snil jsem, o svém žití, však v srdci počlo vichrem zníti: Pozdě – pozdě! [58]
Noc.
O noci, chráme poklidu a chráme míru, snů kolébko a rozkoše! Ty’s ona, kteráž nitro rozryté a srdce rozpoutané, mysl rozvlánou a všechny strasti denní, než slunce vyjde z hor, vždy vrhne v zapomnění, o neznám nic, co krašší, než-li zapomníti, i na radost i na rmuty, na přátelství a lásku, na sebe; – vše trvá čas, leč zapomnění říše jest, jež nikdy nepomíjí, v níž pranic nevadne a nic se nerozvíjí... [59] Však slyš, ó srdce, noc jak skučná, mrazná, burná, a vůkol všechno spí a sní, jen Ty ó rci, proč nemáš klid a mír? Leč Ihostejno, ó srdce, v lásce, v míru žít, neb hynout bez pomoci –: jeť každou nocí blíž vše oné věčné noci... 60
Pták zpíval...
Pták zpíval na sněti, tak smutným hlasem, jak když nám odletí vše s mladým časem za vody, za hory, za háje, za bory. Pak křídla vykroužil, jakoby k letu, jakoby zatoužil do širých světů za vody, za hory, za háje, za bory. [61] A nes se k výsotám vždy výš a výše, v krajiny daleké, v neznámé říše za vody, za hory, za háje, za bory. A zmizel navždycky v oblačné výši, jak mizí duch lidský v neznámé říši za vody, za hory, za háje, za bory. 62
Různé cesty.
Ty pláčeš nad květem, že brzo hyne, ty pláčeš nad rovem, po němž se břečtan vine, a lkáš, že slunce zlaté přálo ti paprskův tak příliš málo. A ty zas k lásce pneš své ruce obě, a prosíš, aby hled svůj naklonila k tobě, a retem svým ti na ret padla, a na něm kvetla, na něm vadla. A jiný putuje po hájích, rolích, [63] a bloudí s lyrou svou jak bloudí ptáci v polích, a srdce žal a srdce hněvy, i slze, mění v čarozpěvy. A onen k hvězdám jde a hledá věčnosť, a ptá se, v rakvi-li se skrývá nekonečnosť, – či zdali v duši lidské víra je zrnem z duše všehomíra?! Tak všichni cestou jdem, než každý jinou; a jedni vítězí a druzí v boji hynou, – však jeden cíl nás všechny víže, a čím dál jdem, tím jsme mu blíže... 64
Nad uvadlým listem.
O liste uvadlý, kéž věděl bys tu bolesť, jež v mých prsou krouží, když mysl má se v jaro hrouží, kde’s pln byl žití, pln’s byl jasu, a nyní zřím, jak’s změněn během času. Oh změněn jsi, ach změněn velice! Tvář tvá, ta není již tak svěží, je bleda, jak když v sněhu leží, a šum tvůj není již tak ladný, je jak ten vichr podzimní, ten vichr chladný! [65] Ba víc, – já zřím tě, zřím jak klesáš v zem, jak vír tě nese na svém hávu, by položil tě v uschlou trávu... A tu tak divný cit hřmí ve mně, neb zřím, že prachem jsem a popelem že země!... 66
Život.
O živote, ty nekonečný lásky zdroji, ty veliký a hrůzně dlouhý boji, ty’s jako orel v letu, jenž k mrakům valným hrdě krouží, a křídly vesmír objímá a k slunci, k hvězdám, k luně touží. O neseš se jak vichr velký, bouře divá, a vlníš se, jak když si chorál zpívá o minulosti moře! A vír tvůj lidstvo ze snů ruší a nepřeje mu klidně snít, – jen dno tvých vln klid přeje duši... [67]
Nad spícím dítětem.
O dítě předrahé, ty’s velkým, hlubokým snem jato, a to, co dumáš, to, co sníš, je jistě tvojí duši svato. Ach, jak jsi přešťastno! v tvé mladé duši mračen není, a když tě matka políbí, tu její ret noc v jitro změní... [68]
Jaro.
Ty dobo písní, snův a lásky, jež z neznáma k nám přilétáš, rci, proč tak brzy z našich krajin v neznámý svět se opět dáš? proč opouštíš to nitro chudé, v němž bez tebe jen věčný smutek bude?! O rci mně jen, proč se rtů tvojích na všechno klesá bílý květ, když v brzkém čase z květu všeho jen zbude smutná, mrtvá snět? Proč budíš z nitra lásky vzdechy, když srdce pak je věčně bez útěchy?! [69] Však marně myslit, marně ptát se, skutečnost slova nezmění, zpět nepřivábí prchlé doby, neztiší srdce rozchvění, – a proč si jarem trpčit chvíle? – Vždyť, jako květ, jsou také sněhy bílé!... 70
Na poušti.
Zřím poušť, poušť bezměrnou a nekonečnou, květ není na ní, zpěv není na ní, jen vichrů pláč a vichrů sten... O poklide, ó štěstí, lásko, vy nejpestřejší kraje všehomíra, proč zavřely jste brány přede mnou, proč přede mnou i za mnou poušť je širá?! Či ony háje svaté, háje lásky, v nichž zpěv a radosť a mír a radosť, příroda velká stvořila [71] pro hrstku srdcí vyvolených, kde v blaženostech nekonečně slastných jim plynou dnové, léta, věk? – Ach, proč tak málo můž’ být srdcí šťastných?..šťastných?... Zřím poušť, poušť bezměrnou a nekonečnou, květ není na ní, zpěv není na ní, jen vichrů pláč a vichrů sten... O poklide, ó štěstí, lásko, vy světy, k nimž se všechna srdce vinou, ó vím, že nikdy nedostoupím vás – – než pouští dál... Hle, tamo zřít je palmu stinnou! 72
V.
Závěrečné rozjímání.
[73]
Bohu.
Rci, Tvůrce lásky, Tvůrce bolu, co v nitru Tvém se velkém děje, když s hvězdných výšin zíráš dolů, kde vše se vášní chvěje, kde každý miluje a každý vede boje a všechno umírá pro touhy, cíle svoje. O rci, co asi cítíš v době, když zříš jak jedni žalem hynou [75] a prosmo ruce jejich k Tobě se křečovitě vinou, – a jiný opět dav, jenž zoufale Ti hrozí a volá děsivě: „Zhyň bědně, my jsme bozi!“ O vyřkni jen, co cítíš, Pane, zříš-li, jak všechno válčí pouze, jak srdce, které na prach zdrané, přec ještě svírá nouze, jak každým novým dnem boj nový zaburácí a nepřestane hřmít až srdce dokrvácí?! Či ono vichrů žalné vání a hukot vod a ropot moře je Tvé nad vlastním dílem lkání, je Tvé bezměrné hoře?... 76 Či trpíš víc než my? a žal, jímž všechno zmírá, je pouze žalu čásť, jenž Tvoje nitro svírá?!... 77
Za starým rokem.
Tvá pouť jest dokončena, ty na vždy odcházíš v hrob neznámý... O jak je malým odchod velikánů a králů, proti tvému odchodu! Za rakví oněch kráčí zástupy, leč za tvou rakví lidstvo veškero; jde vše, jež srdce má a v nitru tužby cítí, buď aby zatlo hněvně pěstě za tebou, buď aby požehnalo vděčně tvému odchodu, – neb jedněm dal jsi v úděl pouta, a druhým v úděl svobodu! [78] O svobodo, ó pouta! Vy proudy dva nad moře burnější, vy moře dvě navzájem bojující, v nichž lidská srdce hynou od věků, kam nesete tu lidstva vetchou loď?!... Či přijde čas, kdy vichry ustanou i bouře ropotné, by ona mohla plynout po vlnách volnosti a lásky bezměrné k těm cílům dalekým – ku sbratření všech národů, – by za krvavý prapor války měl člověk prapor – svobodu?! O jaké temno vůkol – jak nebe pochmurné a mračivé – jak vichr mrazivý a děsně skučný – a v dálce – v dálce bubnů temný zvuk a ropot děl – ryk zbraní válečných a hlasů bezčetných zpěv bojovný... 79 Oh, blíži již se den, jenž skytne volnosť lidstvu?! Ach, ne!..ne!... To pouze zvěsť je věkův budoucích a obraz všeho lidstva příštího a národů, jež, místo pout a místo chrámů, chtít bude chrám – chrám svobodu!... 80
Na hřbitově.
Boj minul – dokonáno – zapomenuto... Zde není snův a není tužeb více, zde není lásky, není písní jarních, zde není běd a nářkův ani radosti; mír Bohem jest tu jedním, nekonečným, a zapomnění luzným rájem věčným. O záhrobí, ty smírce lidských srdcí všech, ty smírce rozporů v tom bědném nitru, tys jediný a spravedlivý, věčný: – neb smíříš zlo i dobro, lásku, žalosť, hněv, a rozum, jenž se nořil v propasť věků, s tím srdcem smíříš jako s mořem řeku. [81] O ztiš se, srdce, ztiš se mysli rozvláná, vždyť přijde čas a čas ten dosti blízký, kdy válečné své složíš na vždy zbraně, a nezatoužíš, nezapláčeš nikdy již; dál bojů přes hrob půjde na tisíce, leč mír tvůj nebudou již rušit více... Hle, den se připozdívá, mračen černých sbor se valí nebem jako vlny oceánu, a vichr skučný válečně se zvedá; ó srdce, opusť tuto mrtvou roli již, pojď, půjdem zpět, neb v dálce bouře duní, až vzejde den, pak půjdem na výsluní... 82
Přírodě.
O přírodo, jen jeden, zákon kraluje v Tobě od věků, a Tys tak prostě jednoducha, leč věčným tajem člověku. Ty všemu vládneš, všechno řídíš, i moří šum i srdcí tluk, Ty umíš týrat, umíš vraždit, však opět přivést ve rozpuk. A zvedat ruce proti Tobě, a zápas, boje s Tebou chtít – je nadarmo! neb vzešlé v slastech zas musí v bolech, v strastech mřít! [83] Máť v rozkoši náš život původ, a z rozkoše pak plyne žal, žal množí žal a rozkoš – rozkoš –: smrť za obé nám zákon dal. Co živé – vraždit, mrtvé – budit, jest, přírodo, Tvůj svatý cíl; – jsme pouhý prach, a šťastný onen, jenž v pouhý prach se proměnil...! 84
Nad hrobem otevřeným.
Než noc se přiblíží a nebe mračna zakryjí, ty budeš uzavřen a v tobě život bývalý... Ty pojmeš srdce, ono, které milovalo a nenávidělo a bojovalo, jež někdy smutnilo a jindy jásalo; – leč ty se na nic neptáš, ty je nezkoumáš, vždyť víš, že život cnosť i hříchy ve svém nitru má, a proto všem, jenž k tobě jdou, mír věčný dáš... Však pohleď, povoz již se blíží mračnem pochmurným, než nikdo za ním nejde, netruchlí ni nepláče. I stanul. – Rakev vyňata, v hrob položena, a místo slz, hrud padá množství na ni... [85] O srdce, srdce, rci, cos asi zavinilo, že nikdo nejde, aby zalkal za tebou, by, když ne květy, zemi na tvou rakev naházel; – či zášti, hněvy lidské ještě za hrob jdou?! Leč ustaň ptát se, duše má, tak končí život náš... Patř, povoz již se hnul a černí oři ženou se po pusté silnici a mizí v prachu, jenž zvedán vichrem věstí příchod bouře... Jen srdce ono, ono srdce ledové snít pod tou vlhkou hroudou bude sny – snů svět, neb jeho královstvím jest minulosť i budoucnosť, co mezi oběma – je život, lásky vznět! 86
Srdce.
Má země jara čas – čas lásky tobě dán, má země luny jas – jas písní tobě dán, Tys obraz všehomíra! V tvé hloubi láska vypučí, v tvé hloubi láska zmírá, dnes podobáš se louce zelené a zítra poušť jsi ledová a širá. O srdce, zdroji písní, zdroji bolů všech, ó srdce, zdroji vášní, zdroji hříchů všech! Já myslil noci celé, kdy blankyt hvězdy věnčily, [87] kdy nebem táhly mraky stmělé, proč zatracuješ, nenávidíš to, co zítra zbožňuješ, proč cítíš vřele? Však marně snil jsem, marně zkoumal srdce své, ach nadarmo jsem zkoumal lidských srdcí říš! Jsouť ona řeka velká, jež někdy bouří divoce a jindy ani nelká, jsouť ona místy mořem hluboká, a místy opět dětskou dlaní mělká!..mělká!... 88
Nad rakví.
Jak bezhvězdné jsi nebe černá a klidna jako věčný led! Co za tebou?... noc nedoměrná; co před tebou?... Bůh, lásky vznět! O rakvi, jak jsi všeobsáhlá! Pojímáš v sebe všechen cit, jejž nitra lidská, láskou sprahlá, cítila ve své krvi vřít! Pojímáš všechny žití trny, sny veškery a všechen žal, a tišíš ony burné vlny, jež Bůh v to lidské nitro dal. [89] A vzdor, že tebe skryjí hrudy, jsi nejsvětější chrámů chrám, neb neznáš lež, ni klam, ni bludy, tvým Bohem věčný mír je sám!... 90
Nad mrtvolou.
O marnosti, ó lidská pýcho... Zde u mrtvoly dumám tvojí a myslím na tvé sny a touhy, na slávu tvou a moc a sílu; a na mysli tvůj zjev mi tane, jak záříval ve skvoucím nachu, než nyní zřím jen hrstku prachu! A žehnaje tvé chladné čelo, zřím pod ním oko, kteréž jasně jak dálná večernice plálo, zkad lásky sladký žár se linul a trpký slzí proud se řítil, [91] než nyní zřím v něm prázdno věčné tmu noci pusté, nekonečné! SIz mlhou vidím ony rety, po kterýchž vzdechů jako vichr o lásce, mládí, štěstí válo, na kterýchž dřímlo luzných písní co vln je v širém, hřmícím moři, než teď se jeví mému vidu ty siné rty u věčném klidu! A ruce, jež se často k výším od černé země k nebi pnuly, jež často bohu pohrozily, když trpký bol a žal je stíhal, zde nyní leží křížem spjaty, a zdá se mně, jak za své bědy by prosit chtěly naposledy... 92
Čas.
Ty dáváš všemu vznik a všemu smrť; nad moře burnější, nad moře volnější, ty neznáš břehů, neznáš pout. Ty všemu kraluješ a všechno obsáháš, sám nikým, ničím nejsa obsáhnut. Hvězd trvání a sláva lidská a ropot moře, srdce lkání, vše pomine a všechno zajde, leč ty, ty půjdeš dál a bez ustání... O sílo neznámá a nezdolná, před tebou skláním čelo svoje v nízký prach; jsem plavec jen, tys mořem mým, ty neseš mne a já se dávám tebou nést, – [93] kam spěju já, kam spěješ ty?... Kdo ví?... ni já, ni ty: jsme oba věčnosť; neb nic tu v pravdě neumírá a nic se nerodí! – My byli – my budem; život, smrť – je obé věčnost širá! O čase valný, sílo bezměrná, jenž pouště širé měníš v burný oceán a oceán zas v širou poušť a města buduješ a města boříš v prach, val dál se, val se bouří ropotnou! A slunce, hvězd až říše zmizí, a v lidském nitru ztichne lkání: ty jenom budeš, čase bezmezný, tím pustým světem dál se valit bez ustání... 94 Obsah.
Prolog3
I. Písně. Píseň válečná9 Na prahu lásky12 Byl máj14 Tvé oko16 O písni17 V jaře18 Píseň hrdinná21
II. Popěvky. Po všem víru25 Smrť a láska26 O vy oči27 Lípa28 Vše pomíjí29
III. Večerní melodie. Nad žitím mým se snesla bouře33 Své duši34 O smrti pojď35 Květ za květem rmutně hyne36 Slunce mládí37 Čas lásky minul38 [95] Z těch snův, jež v podletí jsem snil39 Noční myšlénka41
IV. Dumy. Přelétaví ptáci45 Podzimní nápěv48 Znělka50 Dub na skále52 Rozmarina54 Všem, jenž trpí56 První květ58 Noc59 Pták zpíval61 Různé cesty63 Nad uvadlým listem65 Život67 Nad spícím dítětem68 Jaro69 Na poušti71
V. Závěrečné rozjímání. Bohu75 Za starým rokem78 Na hřbitově81 Přírodě83 Nad hrobem otevřeným85 Srdce87 Nad rakví89 Nad mrtvolou91 Čas93
E: až; 2004 [96]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Wiesner, Alois
(Bursík a Kohout, knihkupci c. k. české university. Tisk a papír Aloisa Wiesnera v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96