NA BOJIŠTI.
Ó zemi černá, zemi pustá,
jak ledná jsi a k nepoznání!
Před časem byla’s ptačích písní plna
a plna květů, plna klasů,
leč dnes jsi jako pole solné
brázdami jehož lidská krev se prýští,
by nedohledné věky příští
si připomněly tyto doby bolné.
Ó válko zhoubná, válko dravá,
bez srdce jsi a srdcí na sta žádáš!...
Ty vraždíš matkám děti, dětem matky,
a syny otcům, otce synům,
tys bídy, nouze roditelka,
neb v divokém a zhoubném letu
vše lidské, krásné v prvním květu
tvá skryje noc, noc hluboká a velká! –
Jak bolno, smutno dlít zde déle...
To nebe je jak víko černé truhly,
a vichrů šum jak lidských duší nářek,
jenž žádá smír a odpuštění...
Mír vám, již spíte v zemi hloubi,
a lidem příštím hlubší nitro,
by mohlo vzejít lásky jitro,
jež v neznámu se posud s temnem snoubí...
53