KRÁL VZDUCHU.
Tak svrchovaně svoboden a nikým nespoután,
tys, orle, v širém moři vzduchu vševládnoucí pán.
Na horách vysokých a nedostižných útesech,
ty, Králi vzduchu, trůníš sám a žiješ v hrdých snech.
Když slunce vychází, tu směle do tváře mu zříš,
když slunce v zenitu, tu pyšně k němu zakroužíš.
A svobodná tvá bytost, chce-li hvězdám býti blíž,
tvé přání nezná okovů – ty k hvězdám zaletíš.
A velké oko tvé, jež září hoří krvavou,
jak pohrdavě zemi obzírá, kde lidé v prachu mrou!
5
My žijem v nesvárech a umíráme v pověrách,
a jako slepci ubozí se potácíme v tmách.
My jako charé stíny temnou zemí putujem,
a nikdo nemá tušení, kam pustou nocí jdem.
Nám pyšní vládcové své ruce kladou na ústa,
nás vraždí knížat neláska, a zpupných vládců msta.
My jako drobný hmyz hyneme směšně pod trůny,
zavírajíce očí svých před leskem koruny.
Nás vězní v klecích železných,železných jak nebezpečnou zvěř,
a každá Píseň svobodná jest dána na řetěz.
Nám rozletět se brání ke Svobodným Výsotám,
kde člověk volné duši své by vládnout mohl sám.
My rodíme se jako červi v prachu – v prachu mřem,
a od kolébky k hrobu v těžkých poutech jdem! – –
Leč ty, ó králi vzduchu, nikým, ničím nespoután,
vesmírem letíš svobodně,svobodně jak vševládnoucí pán!
Na horách vysokých a nedostižných útesech,
od bílých vzdálen otroků, ve svých se kocháš snech.
6
Ty jako básník veliký si postačuješ sám,
a jako básník letíš k Sluncím – prcháš mrtvým tmám!
Ty jako básník na vysokých horách dumy sníš,
a po hvězdách-li zaprahneš – jak básník k hvězdám zaletíš! –
7