I.
[3]
KRÁL VZDUCHU.
Tak svrchovaně svoboden a nikým nespoután,
tys, orle, v širém moři vzduchu vševládnoucí pán.
Na horách vysokých a nedostižných útesech,
ty, Králi vzduchu, trůníš sám a žiješ v hrdých snech.
Když slunce vychází, tu směle do tváře mu zříš,
když slunce v zenitu, tu pyšně k němu zakroužíš.
A svobodná tvá bytost, chce-li hvězdám býti blíž,
tvé přání nezná okovů – ty k hvězdám zaletíš.
A velké oko tvé, jež září hoří krvavou,
jak pohrdavě zemi obzírá, kde lidé v prachu mrou!
5
My žijem v nesvárech a umíráme v pověrách,
a jako slepci ubozí se potácíme v tmách.
My jako charé stíny temnou zemí putujem,
a nikdo nemá tušení, kam pustou nocí jdem.
Nám pyšní vládcové své ruce kladou na ústa,
nás vraždí knížat neláska, a zpupných vládců msta.
My jako drobný hmyz hyneme směšně pod trůny,
zavírajíce očí svých před leskem koruny.
Nás vězní v klecích železných,železných jak nebezpečnou zvěř,
a každá Píseň svobodná jest dána na řetěz.
Nám rozletět se brání ke Svobodným Výsotám,
kde člověk volné duši své by vládnout mohl sám.
My rodíme se jako červi v prachu – v prachu mřem,
a od kolébky k hrobu v těžkých poutech jdem! – –
Leč ty, ó králi vzduchu, nikým, ničím nespoután,
vesmírem letíš svobodně,svobodně jak vševládnoucí pán!
Na horách vysokých a nedostižných útesech,
od bílých vzdálen otroků, ve svých se kocháš snech.
6
Ty jako básník veliký si postačuješ sám,
a jako básník letíš k Sluncím – prcháš mrtvým tmám!
Ty jako básník na vysokých horách dumy sníš,
a po hvězdách-li zaprahneš – jak básník k hvězdám zaletíš! –
7
MOŘE.
Tak často vzpomínám, o moře valné,
kdy poprve jsem uslyšel z Tvých hlubin
obrovský Hymnus Tvého propastného nitra,
tak bouřného a neklidného nitra,
kdy Hymnus duše Tvé se spojil s Hymnem duše mé!
A Hymnus Tvůj zněl velkolepou bouří,
zněl jako vichřice, když lesy kácí,
a ňadro Tvé se valilo jak hory,
jak hory zelené a nebetyčné,
a bouře nitra Tvého burácela s bouří duše mé!
Má duše na Tvých vlnách valných, moře,
o hučné moře ropotné a burné,
se hrdě nesla do neznámých krajin,
má duše lodí válečnou se nesla
po vysokých Tvých vlnách, moře zelené!
8
A v propastech mé duše, valné moře,
v závratných propastech mé duše hrdé,
se ozývaly nezrozené Písně
o Svobodě a Volnosti a Lásce,
a nezrozené Symfonie počly klíčit v duši mé!
Za dalekými obzory, o moře,
já tušil miliony žen a mužů,
jak v hrubých pověrách se potácejí zemí,
a slyšel jsem, jak otrocká jim pouta
na rukou umíráčkem zvoní píseň pohřební!
Za dalekými obzory, o moře,
já tušil města nádherná a veliká,
kde člověk v klecích železných a těsných
je vězněn jako zvíře divoké,
a do klecí mu metán okoralý chléb!
Za dalekými obzory, o moře,
já zřel jsem miliony lidských pěstí,
tak hrozně zaťatých a zkrvácených pěstí,
jež k hvězdnému se pozvedaly nebi,
za revolučních zvuků Písní Vítězných!
Za dalekými obzory, o moře,
já zřel jsem trůny utápět se v mlhách,
a zřel jsem pustou tmu, jak vládne světu,
a kralovati Lež jsem viděl shnilou,
a v rukou tyranů jsem viděl meče krvavé!
9
O moře, rci, proč člověk v poutech hyne,
když Tobě přáno svobodně se valit,
tak nerušeně, bez okovů, volně,
a nespoutaně, jasně hřímat písně,
jež valné Tvoje vlny pějí hvězdám nebeským?!
Na obzorech Tvých dalekých, o moře,
já vidím vzcházet Nová slavná slunce,
jež září svojí pustá srdce lidská
osvětlí Novým Ohněm, velikým a slavným Ohněm,
a Láska bratrská a Svoboda svým božským Světlem líbá svět! –
10
SRDCE.
V samotách své duše často přemítávám o srdci, –
jsi-li dílem Věčného či Ďábla, ptám se, srdce, rci!
Miliony lidí vidím trpěti a krvácet,
pro něž nemá pochopení ani slzy chladný svět.
Miliony lidí vidím o bídné se cetky rvát,
Miliony vidím bratří pro kus chleba umírat.
Vidím ženy, vidím děti v chudobě a bídě mřít,
a má duše marně ptá se, kde má sídlo lidský cit.
Miliony hlasů volá po Lásce a po Světle,
vůkol tma však, chlad a zima, všecky růže odkvetlé.
Miliony hlasů volá po Bratrství, po Práci,
a mé srdce jako slunce při západu krvácí.
11
Krutý zákon nahá záda mrzká chudých bratří mých,
místo lásky, slitování, zemí chvěje pustý smích.
Hrubá Moc a hrubá Síla, Panovačnost odvěká,
sháší každé Světlo lásky v chrámu duše člověka.
O bratrství slyším Písně k nebeským se sluncím nést,
avšak válka, krev a vražda nepomíjí s lidských cest.
Bída, Špína, Nevědomost hubí lidské duše květ,
z Pekla běd a surovostí prahne duše odletět!
Smyslnost a vilnost chlípná plní lidské duše tmou, –
každý křesťan ve své pěsti svírá dýku vražednou! –
Miliony lidských duší před mým zrakem krvácí, –
jsi-li dílem Satana či Boha, volám, srdce, rci! – –
12
VYDĚDĚNCI.
Nepřehledné miliony
zřím vás kráčet širou zemí,
širou, pustou, chladnou zemí,
prázdné, holé máte ruce,
v nitrech vašich bouří v horách
slyším hřmíti revoluce.
Širá země je vám pouští,
holou pouští kamenitou,
na níž horký, suchý písek
do tváří vám bije prudce,
pouze v srdcích doutná oheň:
požár příští revoluce.
Místo chleba, sladkých plodů,
Země-poušť vám písek rodí,
vaše tváře vyzáblé jsou,
vyhublé jsou vaše ruce,
na rtech vám však hoří úsměv:
víra v příští revoluce.
13
Ořete a zaséváte,
žeň však marně duše čeká,
pouze Bída neúprosná
na hrdla vám klade ruce,
a proto vám z očí sálá
požár příští revoluce.
Miliony vašich dětí
v bídných cárech chřadne zimou,
miliony drahých tvorů
hladem hyne v bědné muce,
na obzoru však již svítá:
vzchází Slunce-revoluce.
Miliony žen a mužů,
zmučených a bědných tvorů,
ke krvavé pomstě strašné
zatínají svoje ruce,
a v očích jim hoří požár:
peklo příští revoluce!
Miliony ponížených,
zotročených, vyděděných,
jako strašná vlna zmaru
vesmírem se valí prudce:
lidskou krví ozařuje
všechen vesmír Revoluce...
14
DUŠE.
Jako řeka rozvodněná, rozpoutaná dravá řeka
rve a ničí, rve a láme zelenavé břehy svoje,
tak mně Život serval duši, letící mou duši žhavou,
jež se širým světem nese bez klidu a bez úkoje.
Bez klidu a bez úkoje širou světa plání letí
neklidná má duše žhavá, hořící má duše jasná,
přes vysoké strmé hory, přes daleká širá moře,
bouří letí moje duše ve svět Snův a v říši Krásna.
Nad sobeckou zemí černou, nad hrabivou zemí chladnou,
kde pro tvrdou skyvu chleba horké proudy krve tekou,
letí moje duše k Slunci, k Bohu-Slunci, k Bohu-Hvězdám,
a pode mnou nízký Život hučí, bouří kalnou řekou.
Ve svém letu duše moje o bratrství sní a dumá,
o bratrství všechněch lidí, o křesťanské lásce čisté,
a za těchto dum a snění pod sebou vždy uzřím horu:
na ní kříž, a na kříži tom zmrskané Tvé tělo, Kriste!...
15
Bratr bratra zřím jak rdousí, bratr bratru ve tvář plije,
a pro mrzký halíř vidím jak se meče v slunci třpytí...
A pod sebou vidím luka, vidím háje, vidím pole,
a na lukách, v hájích, polích, láskou patřím chvět se kvítí.
A tak spěji do daleka, do neznáma, v nekonečno,
nad zemí se vznáším tou, kde lidské slze proudem tekou,
letím k Slunci – k Bohu-Slunci; letím k Hvězdám – k Bohu-Hvězdám;
a pode mnou nízký Život hučí, bouří kalnou řekou...
16
TŘICET TISÍC METRŮ HORA VYSOKÁ.
Sen o Bratrství, o němž člověk snil,
svad v lidské duši jako bílý květ,
a tma vražedná obejmula zem,
a Světlo lásky zavraždila Noc.
Noc hluboká všem srdcím kraluje,
a bratr bratra vraždí v noci té,
a všechny Volné písně svobodné
svůj hrob nalezly v neprostupných tmách.
Tou nocí hlubokou a vražednou
má duše ubírá se v myšlenkách,
a ohně shasínají v nitru mém,
když potácím se mrtvou nocí tou...
O Svobodě jsem živil hrdé Sny,
a o Volnosti sníval člověka,
já řetězy a pouta proklínal,
a otrokům mé Písně klnuly.
17
Jak štítil jsem se ve svých jasných dnech
těch duší malých, k zemi skrčených,
jež místo vůně růží rozkvetlých
raději vdechovaly zemský prach!
Jak štítil jsem se oněch otroků,
již před Sluncem a Pravdou zářivou
svůj zbabělý a podlý kryli zrak,
a před Světlem se ukrývali v tmách!
Jak štítil jsem se oněch plazilů,
jimž každý Volný zpěv byl rouháním,
jimž každá smělá Píseň svobodná
vyzníti měla v temných žalářích!
O volném, přímém, krásném člověku,
jenž Pravdu zbožňuje a Světlo dne,
jenž hlavu hrdě tyčí ku hvězdám,
já ve svých Zpěvech svobodných jsem snil...
A nyní, běda, v tmách se potácím,
neb jasná Světla shasla na horách,
a Soucit pohas v nitra hlubinách,
a Láska shasla v duši člověka.
Nekonečné, nekonečné temno,
jak oceán mou duši objímá,
a v temnu tom zřím Horu vysokou,
jež čelem svým se ztrácí ve hvězdách.
18
Je třicet tisíc metrů vysoká
ta hora úžasná a obrovská,
je třicet tisíc metrů vysoká,
a temenem svým dotýká se hvězd.
A obrovská ta Hora úchvatná
jest lebka na lebce a hnát a kost,
hnát otrocký a lebka otrocká,
a bělostí svou ozařuje noc...
Tak skončil život bídných otroků!
Jak červi plazili se po zemi
a k Slunci báli pozvednout se zrak,
a v pustých tmách vražedný vedli boj.
Zabíjel bratr bratra v Noci té,
neb pověra a podlost plazivá
a neláska a pomsta záhubná
se usídlila v srdcích otroků.
A otroci se chrabře vraždili,
a otrok slavně vraždil otroka,
neb otrok krvelačný tigr je,
jenž krví bratra hasí žízeň svou!...
Vesmírem chvěje válka vražedná,
a válečný ryk zemí otřásá,
na nebi hasnou světla nebeská,
a v mořích proudí horká lidská krev – – –
19
Boj dobojován... Hora obrovská
ční třicet tisíc metrů vysoko,
na lebce lebka – lebka na lebce,
kost na kosti – na kosti bílá kost.
A nekonečným tmám a temnotám
kraluje z lebek Hora úžasná,
je třicet tisíc metrů vysoká,
je z lebek bídných, podlých otroků! –
20
II.
[21]
POVZDECH NA OSAMĚLÝCH CESTÁCH.
Zhasnul den, a zhaslo slunce,
vůkol noc a vichr duje,
a mou duši osamělou
černý smutek obletuje.
Černý smutek letí duší
jako havran sněžnou plání,
duše má jde pustou cestou
na níž kvete – odříkání...
Na mých cestách zhasly hvězdy,
Píseň moje nocí spěje,
k metám svým a cílům svatým
kráčí duše přes závěje.
Vonné květy na mých cestách,
běda, nikdy nepučely,
s Láskou svou i s Písní svojí
zůstal jsem vždy osamělý...
23
Místo jarních žhavých jiter
nad mou hlavou mračna hřměla,
pouští světa neúchylně
nesla se má duše smělá.
V neúchylné mojí duši
slavně žila slavná víra:
na bojišti hyne tělo,
avšak duše neumírá! –
24
ŽIVOT.
Po života cestě tvrdé
putoval jsem sám a sám,
myšlenky a sny mé hrdé
letěly vždy ku hvězdám.
Výsměchu jsem nedbal davu –
čím mé duši lidský smích?! –
Já miloval boj a vřavu,
rány blesků nebeských.
V horách bouřím naslouchal jsem,
burným bouřím na mořích,
nad propastmi zhouby stál jsem
za ničivých vichřicích.
Slunce svit a květy bílé
na cestách jsem nezřel svých,
moje touhy, sny a cíle
často zavál chladný sníh...
25
Hory sněhu pohrobily
rozkvetlých mých Písní svět,
a já mnil již o svém cíli,
že ho nelze doletět – – –
Po života cestě tvrdé
beztrašně jsem kráčel sám,
víra má i snění hrdé
neslo se vždy v Uměn chrám! –
26
MÁ DRUŽKA.
Na dalekou pouť jsem vyšel
s prostou holí poutnickou,
na daleké mojí pouti
měl jsem druhem Píseň svou.
Píseň má, jak věrná družka,
věrně šla v mých kročejích,
útěchu má duše ssála
z jejích retů tajemných.
Po moři jsme spolu pluli,
za bouřlivých nocí zlých,
na březích jsme spolu snili
za večerů bezhvězdných.
Na Zelené Hory jasné
vystoupil jsem s Písní svou,
a má družka při západech
líbala tu duši mou. –
27
Po údolích, hájích vonných
bloudíval jsem s Písní svou, –
častěji však šli jsme spolu
cestou sněhem zavátou...
28
ZLÁ PLAVBA.
Po neklidném oceánu
moje duše vyjela si,
za bouře a za vichřice
spěla v říši Snův a Krásy.
Věčné moře vlnilo se,
živé vlny do skal bily,
a má duše bezestrašná
k dalekému spěla cíli.
Vlny vzduchem otřásaly,
bouře Písní srdcem chvěla,
duše moře obzírala,
majáku však neuzřela.
Na obzoru jak hrob němém
černá mračna orlem spěla,
pevné země, stinných lesů,
moje duše neviděla.
29
Vichr vál a vichr spílal,
o vlnu se vlna tříští,
ropot moře děl ropotu
podobá se na bojišti.
K dalekým a vlastním metám
lstivým pluji oceánem,
pevné břehy Jasné země
čekám uzřít s Novým ránem...
30
PÍSEŇ.
Ach já nevím, duše moje,
proč tak měkce smuten jsem,
obzírám-li širou zemi, –
jaká bolest v srdci mém!
Vůně luk a vůně lesů
líbá smutnou duši mou,
nazírám-li v srdce květům,
jež tak záhy povadnou.
Na rtech lidských kvetou písněpísně,
jak na lukách květiny,
na rtech písně umírají,
a s písněmi vadnou sny.
Květiny a Sny a Písně
pouhou vůní Země jsou,
než se nadáš již je vichry
za oceán zanesou...
31
Rci mi, duše, rci mi, srdce,
proč tak těžce smuten jsem,
vdechuji-li vůni Písní,
jež se rodí v nitru mém?! –
32
PÍSNĚ Z CIZÍCH KRAJŮ.
Z širých dálek zapadají písně do snů mých,
a já tuším, že to písně z dálek tajemných.
Hvězdnou nocí znějí písně, letí v duši mou,
z širých dálek letí písně noční krajinou.
Naslouchám těm cizím písním z dálek neznámých,
přemítám a uvažuji o mrtvých snech svých.
Zdraví mě to shaslá srdce z dálné říše hvězd,
či to pozdrav svadlých květů se zavátých cest?
Je to pozdrav vonných hájů Jihu slunného,
nebo jsou to těžké vzdechy Moře mrtvého?
Je to pozdrav ostrých vzdechů – vichrů severních,
nebo z parků zašeřených milenců to smích?...
Naslouchám a písně znějí jako fléten dech,
znějí jako slova lásky na kvetoucích rtech.
33
Znějí písně, zapadají v duši zasněnou,
vlahé, teplé harmonie letí němou tmou.
Z širých dálek harmonie znějí do snů mých,
Nové Písně letí k duši z dálek tajemných...
34
DUŠE MRTVÝCH MILENCŮ.
Dvě duše mrtvých milenců se nese vesmírem;
je jarní noc, a měsíc ozařuje spící zem.
Dvě duše mrtvých milenců, – ret na rtu – na rtu ret,
se lehce nese nocí tou,tou jak jabloňový květ.
Dvě krásné, čisté duše lidské, bílé jako padlý sníh,
jdou hledat blaženost a mír do krajů nadhvězdných.
Zem sobecká a mstivá poklidu jim nepřála,
a srdce jejich nenávistným smíchem proklála.
Zem bezcitná, jež všechno čisté vraždí v zápětí,
nepřála v slunných hájích jejich lásce pučeti.
A milující duše dvě mraziti počal žal,
na tvrdost citů lidských druh své družce žaloval...
35
Noc jarem voněla, kdy milující duše ty,
druh družce v objetí, své ukončily životy – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Dvě duše mrtvých milenců putuje vesmírem;
je jarní noc, a měsíc ozařuje mstivou zem...
36
UMŘELA PÍSEŇ.
Umřela Píseň na rtech básníka,
a na nebesku hvězdy pohasly,
za rakví z lidí nikdo nekráčel,
jen andělové za ní tiše šli.
Po každé straně sedm andělů
šlo tiše s hořícími svícemi,
a před rakví šli andělové dva,
zdobeni jsouce krvavými růžemi.
Sta andělů za rakví tiše šlo
a každý liliji měl v ruce své,
a k výsotám se nesly povzdechy
tak nyvé, hluboké a žalostné.
A k světům výsostným a nadzemským
andělé s mrtvou Písní brali se,
a po všech cestách, kudy tiše šli,
zem vůní zpívala, a hory zelenaly se.
37
Noc byla májová, milostí dýchal svět,
a májovou tou nocí tiše průvod spěl,
leč lidé spali pustý, temný sen,
a pohřeb Písně nikdo neuzřel – – –
38
IV.
[45]
RYTMUS TRIOL.
Tvůj měkký hlas zachvívá duší,duší
jak zasněný zvuk violy;
v mém nitru jako v symfonii
neklidné víří trioly.
Mým srdcem zmítá rytmus triol,
když rozjímám, co mohlo být, –
proč Osud kázal srdci mému
s Tvou bytostí se rozloučit?!...
Jak měkká hudba snivých viol
tvůj hlas v mé duši stále zní,
když líbal jsem Tvých očí světlo
a vydech s Bohem poslední! –
47
SHASLÁ LÁSKA.
Často – často vzpomínám si,
milenko má na Tebe,
přečasto, ach, dívávám se
za večera na nebe.
Za hvězd svitu, milenko má,
bloudívávám krajinou,
vzpomínky na shaslou lásku
mojím srdcem lehce dmou.
Nocí slýchám písně zníti,
jež jsi ráda zpívala,
a v mých prsou probouzí se
všechna vášeň bývalá.
Vzpomínám si na ty chvíle,
když jsem líbal ústa Tvá,
když nás v létě po soumraku
zaskočila v hájích tma...
48
Andělské Tvé tělo bílé
vonělo jak jara dech,
miliony vonných květů
dýchalo Ti na ústech.
Tvoje tělo jako struna
na viole chvělo se,
prudkým rytmem vlnilo se
tělo Tvoje bělostné...
Těla naše ohněm lásky
temnou nocí hořela, –
naše Vášeň jako obět
v náruč Bohu letěla! – – –
49
PODZIM.
Mlhavo a pusto kolem,
není květů, není písní,
pouze člověk se svým bolem
mrtvým krajem bloudí sám.
Pustým krajem v zamyšlení
srdce lidské bloudí samo,
tiché sny a tiché snění
chvějí jeho duší mdlou.
Smutné srdce vzpomíná si
na čas lásky – první lásky,
kdy líbalo zlaté vlasy
milence své ohnivé. –
Kdy líbalo její líce,
horké rty a žhavá ústa,
hvězd nebeských na tisíce
když zažehlo černou noc.
50
Kdy se duše srdce ptala:
Miluješ mne, lidský květe? –
Štěstím duše zaplakala
spojena jsouc s duší Tvou...
S bohem, lásky snové zlatí,
pusto kol a mlha padá...
Či se s novým Jarem vrátí
nová Láska v duši mou? – – –
51
TÉ, S NÍŽ JSEM SE NIKDY NESETKAL.
V srdci mém žil obraz ženy, již jsem z duše miloval,
za vidinou duše svojí na pouť světem jsem se dal.
Širým světem putoval jsem za přízrakem duše své,
ale s tou, již zbožňoval jsem, nesešlo se srdce mé.
V zahradách a hájích vonných hledal já jsem Lásku svou,
veliká jsem prošel města se svou duší zamlklou.
Na pobřeží modrých moří bloudíval jsem sám a sám,
a mé Sny a Písně lásky tiše spěly k výsotám.
Na Zelených Horách jasných o Lásce jsem přemítal,
tichým Snem a tichou Písní tlumil jsem své duše žal.
Tisíce jsem spatřil očí, chtivých očí šumných žen,
pouze té jsem nikdy nezřel, již jsem dal své srdce v plen...
A tak letím světa plání s nesplněnou Touhou svou:
květy mrou, a vadnou písně, pouze Věčné Touhy nehynou!
52
PŘELUD.
V rozkvetlých zahradách a sadech,
jež byly plny stromů ovocných,
já procházel se v ranním slunci
a snil o záři očí Tvých...
Tvá bytost jasná večernicí
mou duši líbávala září svou,
jak námořník na širém moři,
já plul za božskou hvězdou Tvou.
Tvůj čistý zjev mně nadchnul k Písni,
neb hořel krásou jako blankyt hvězd,
a čeho se Tvá ruka dotkla,
tam zřel jsem bílé růže kvést.
Tvůj hlas jak božská harmonie
v mé duši nevýslovnou hudbou zněl,
mně bylo jak by s hvězdných výsot
v mou náruč anděl přiletěl.
53
Tvůj dech měl vůni lučin v máji,
Tvé políbení lipový byl květ,
Tvé tváře byly jako západ,
když slunce počne krvácet...
Tvá náruč byla měkká mechem,
a všechen bol v ní jak led v slunci tál, –
ach věčný žel, že na svých cestách
jsem nikdy Tebe nepotkal! – –
54
JARNÍ VÁNKY.
Krajem vanou měkké vánky,
hebké vánky podletní,
a má duše nové písně
po přestálé zimě sní.
Jarní, tiché, vonné vánky
líbají mi čelo mé,
v nitru mrazy povolují,
touhami se ňadro dme.
Nad hlavou mi hoří slunce,
světlo padá v duši mou,
a mně zdá se, že zas líbám
krásnou zlatou hlavu Tvou.
S výsot klesá ranní rosa
lučním květům do duše,
na vůni Tvých úst vzpomínám,
sladkodechá miluše.
55
Zasněn bloudím v žitných polích,
zasněn bloudím po hájích,
a mně zdá se, jak by zněla
Píseň lásky se rtů Tvých.
Staré, shaslé písně slyším
jarním, vonným krajem znít,
shaslé Písně shaslé Lásky
v srdci vzbouzí shaslý cit...
56
TROJZVUK ZVĚTŠENÝ.
Vše v květu... a já vzpomínám si,
kdy líbával jsem Tvoje vlasy,
jich vůní opojen a nadšený, –
a v nitru mém zní trojzvuk zvětšený.
Ta kvinta zvětšená jak ostrá dýka
svým zvukem bodavým v mé srdce vniká
a krví zabarvuje moje sny, –
zas slyším zníti trojzvuk zvětšený.
Já miloval Tě láskou velkou,
leč Ty jsi měla duši mělkou,
Tvé srdce bylo hračkou bez ceny, –
v mém nitru sténá trojzvuk zvětšený.
Tvá duše byla bezobsažná,
Tvé cítění, to voda byla vlažná,
Tys milovala hmotu, a já Sny, –
mým nitrem chvěje trojzvuk zvětšený.
57
Ta disonance srdce drásá,
když zřím, jak’s svůdný byla kousek masa,
a já tím masem zpit a nadšený, –
v mém srdci požár – hoří trojzvuk zvětšený! – –
58
VI.
[63]
SAMOTA.
Samota a odloučení
jediným jest královstvím mým,
Samota a odloučení
jedinou jest říší mou!
V samotě a odloučení
rost jsem jak dub na pustině,
v samotě a odloučení
básnil jsem a trpěl jsem...
V samotě a odloučení,
pod Křížem svých vlastních strázní,
klečíval jsem v dlouhých nocích,
učil jsem se odříkání.
65
V samotě a odloučení
vydávala duše květy,
rodily se v duši písně,
letěly mou duší sny...
V samotě a odloučení
sílil jsem jak dub na skále,
v samotách jsem sečné zbraně
v žáru vlastní krve kul!
V samotách a odloučení
krvácela bytost moje,
v ústraní a odloučení
prýštila z ran horká krev. –
V samotách a v nepoznání
naděje v mé duši hasly,
naděje mé jako hvězdy
shasínaly v duši mé.
V úkrytu a v opuštění
mrtvé sny a doufání má
mrazily a tížily mne
jako hora ledová!
V samotě a odříkání
ztroskotanou loď svých Přání
uchystal jsem k novým plavbám
na dalekou mořem pout...
66
Samotna a opuštěna
loď má pluje ocelová,
bezestrašně loď má brázdí
širý – valný oceán! – – –
67
CESTA K SLUNCI.
Za válečných zbraní třesku
vesmírem jsem orlem letěl,
za ohnivých nebes blesků
širým světem jsem se nes.
Duše moje k Slunci spěla,
do neznámých krajin cizích,
křídla má však krvácela,
když jsem letěl k cílům svým.
Nespočetné hrubé davy
zatínaly svoje pěsti,
za šílené nízké vřavy
proklínaly Písně mé!
K oblakům smích davu nes se,
když jsem letěl světa plání,
hrubá slova hrubých lidí
chtěla zranit Písně mé.
68
Já však přímo letěl směle
k svému Slunci dalekému,
jasná hvězda na mém čele
protínala mračen říš...
A tak spěl jsem světa plání,
ve svět Snův a v říši Krásna,
bez slz, pláče, naříkání
vyzpíval jsem Písně své. –
Za válečných zbraní třesku
vesmírem jsem orlem letěl,
za ohnivých nebes blesků
doletuji cílů svých! – –
69
MOŘI.
Za jasných nocí měsíčních a hvězdných,
kdy bílé květy vystřídaly bílý sníh,
já myslím na Tebe, o moře modré,
a prahnu zas po valných vlnách tvých.
Po Tobě rozpínám svou náruč, moře,
jak dítě rozpíná svou náruč po matce,
Tvé vlnobití neděsí mou duši,
Tvým bouřím naslouchám,naslouchám jak dítě pohádce.
A jásavé Tvé písně rozbouřené,rozbouřené
jak písně lásky znějí v duši mou,
Tvůj hukot, ropot, neklid, vír a bouře,
v mou duši zní, o moře, tichou modlitbou.
Na neklidných Tvých vlnách, oceáne,
já zneklidněnou duši svoji tišíval,
na vzedmutých Tvých vlnách, moře valné,
já osamocen, opuštěn a sám a sám jsem stál...
70
Na nepřehledných plochách tmavomodrých
má hrdá duše snila nových písní svět,
za široširé obzory tvé, moře,
má duše smělá vždy si přála zaletět. –
Ó moře tmavozelené a modré,
zda zmítanému srdci mému uvěříš,
že, kdykoliv jsem spatřil Tvoji božskou tvář,
vždy stál jsem Pravdě své i Bohu svému blíž?! – –
71
LETÍ PTÁCI...
Letí ptáci nad horami,
nad horami vysokými,
a má duše nepoddajná
vznáší se a letí s nimi.
Letí duše nad horami,
s nespočetným sborem ptáků,
rozpjatými křídly svými
směle bije do oblaků.
Se svobodnou písní na rtech
letí duše s vichřicemi,
tisíce mil vzdálena je
od otrocké chladné zemi.
Přes oceán široširý
nese se má Píseň směle,
přes ostrovy letí pusté
i přes pouště osamělé – –
– – – – – – – – – – – – – –
72
Letí ptáci nad horami,
nad horami vysokými,
a má duše s Volnou Písní
ve hvězdách se vznáší s nimi...
73
TAK MĚKKÉHO BÝT SRDCE!
Tak měkkého být srdce, hochu,
jak často byl bys hořce musel lkát,
když po třicet let v rodné vlasti
ti bylo v čirých mlhách bojovat!
Za smíchu rabů bezpáteřných,
jak cizinec šel’s rodnou zemí sám,
svůj prapor Volnosti a Pravdy
nadarmo vytyčuje ku hvězdám!
Tak měkkého být srdce, hochu,
jak často byl bys trpce zaplakal,
když každý drobný tichošlápek
Tvůj čistý štít svou slinou postříkal!
Tvá vlast ti byla mrtvou pouští,
sám’s po ní kráčel v těžkých myšlenkách,
prost naděje na Světla Jasná,
Tvá Volná Píseň umírala v tmách!
74
Tak měkkého být srdce, hochu,
jak často byl bys musel hořce lkát,
když kdekterý pes v rodné zemi,zemi
se na tě vrh, a chtěl tě udolat!
75
VAVŘÍNOVÝ VĚNEC.
Na zelených mořských vlnách,
vavřínový věnec zřel jsem,
vavřínový věnec krásný
po zelených vlnách plul.
A za věncem vavřínovým
nepřehledné množství rukou,
bílých rukou, čistých rukou,
dychtivě se vztahuje.
Vavřínový věnec svěží
nese se kams do daleka,
rozčeřené vlny mořské
do daleka spějí s ním.
Bílé ruce za vavřínem
do neznáma rychle spějí,
v mořských vlnách bílé ruce
bojují a zápasí.
76
Lidské ruce křečovitě
po vavřínu vztahují se,
ale věnec vavřínový
bílým rukoum uniká.
Vichřice svým velkým dechem
ve tvář duje mořským vlnám,
mořské vlny jako ptáci
letí s věncem do dálky.
Mořské vlny dravě letí
s vavřínovým čarným věncem,
žádostivé lidské ruce
svádí o něj lítý boj.
Bijí se a vraždí ruce,
zkrvácené mají dlaně,
červená krev barví vlny,
vlny modrozelené.
Zkrvácené lidské ruce
v křečích schvátit vavřín touží,
jako dravci za kořistí
tisíce se žene jich.
Nespočetné řady rukou
z moře prsty vynořuje,
statisíce mrtvých rukou
na dno klesá zhoubných vln.
77
Miliony lidských rukou,
bojujících, zápasících,
dostihnout chce vavřín Slávy,
vavřín věčně zelený.
Miliony lidských rukou,
zápasících, zkrvácených,
v záři slunce večerního
na smrt vede lítý boj...
Věnec Slávy vavřínový
uniká však, mizí rychle, –
mizí... mizí za obzorem,
v záři slunce krvavé – – –
78