PŘELUD.

PŘELUD.
V rozkvetlých zahradách a sadech, jež byly plny stromů ovocných, já procházel se v ranním slunci a snil o záři očí Tvých... Tvá bytost jasná večernicí mou duši líbávala září svou, jak námořník na širém moři, já plul za božskou hvězdou Tvou. Tvůj čistý zjev mně nadchnul k Písni, neb hořel krásou jako blankyt hvězd, a čeho se Tvá ruka dotkla, tam zřel jsem bílé růže kvést. Tvůj hlas jak božská harmonie v mé duši nevýslovnou hudbou zněl, mně bylo jak by s hvězdných výsot v mou náruč anděl přiletěl. 53 Tvůj dech měl vůni lučin v máji, Tvé políbení lipový byl květ, Tvé tváře byly jako západ, když slunce počne krvácet... Tvá náruč byla měkká mechem, a všechen bol v ní jak led v slunci tál, – ach věčný žel, že na svých cestách jsem nikdy Tebe nepotkal! – – 54