DUŠE.

DUŠE.
Jako řeka rozvodněná, rozpoutaná dravá řeka rve a ničí, rve a láme zelenavé břehy svoje, tak mně Život serval duši, letící mou duši žhavou, jež se širým světem nese bez klidu a bez úkoje. Bez klidu a bez úkoje širou světa plání letí neklidná má duše žhavá, hořící má duše jasná, přes vysoké strmé hory, přes daleká širá moře, bouří letí moje duše ve svět Snův a v říši Krásna. Nad sobeckou zemí černou, nad hrabivou zemí chladnou, kde pro tvrdou skyvu chleba horké proudy krve tekou, letí moje duše k Slunci, k Bohu-Slunci, k Bohu-Hvězdám, a pode mnou nízký Život hučí, bouří kalnou řekou. Ve svém letu duše moje o bratrství sní a dumá, o bratrství všechněch lidí, o křesťanské lásce čisté, a za těchto dum a snění pod sebou vždy uzřím horu: na ní kříž, a na kříži tom zmrskané Tvé tělo, Kriste!... 15 Bratr bratra zřím jak rdousí, bratr bratru ve tvář plije, a pro mrzký halíř vidím jak se meče v slunci třpytí... A pod sebou vidím luka, vidím háje, vidím pole, a na lukách, v hájích, polích, láskou patřím chvět se kvítí. A tak spěji do daleka, do neznáma, v nekonečno, nad zemí se vznáším tou, kde lidské slze proudem tekou, letím k Slunci – k Bohu-Slunci; letím k Hvězdám – k Bohu-Hvězdám; a pode mnou nízký Život hučí, bouří kalnou řekou... 16