MOŘE.

MOŘE.
Tak často vzpomínám, o moře valné, kdy poprve jsem uslyšel z Tvých hlubin obrovský Hymnus Tvého propastného nitra, tak bouřného a neklidného nitra, kdy Hymnus duše Tvé se spojil s Hymnem duše mé! A Hymnus Tvůj zněl velkolepou bouří, zněl jako vichřice, když lesy kácí, a ňadro Tvé se valilo jak hory, jak hory zelené a nebetyčné, a bouře nitra Tvého burácela s bouří duše mé! Má duše na Tvých vlnách valných, moře, o hučné moře ropotné a burné, se hrdě nesla do neznámých krajin, má duše lodí válečnou se nesla po vysokých Tvých vlnách, moře zelené! 8 A v propastech mé duše, valné moře, v závratných propastech mé duše hrdé, se ozývaly nezrozené Písně o Svobodě a Volnosti a Lásce, a nezrozené Symfonie počly klíčit v duši mé! Za dalekými obzory, o moře, já tušil miliony žen a mužů, jak v hrubých pověrách se potácejí zemí, a slyšel jsem, jak otrocká jim pouta na rukou umíráčkem zvoní píseň pohřební! Za dalekými obzory, o moře, já tušil města nádherná a veliká, kde člověk v klecích železných a těsných je vězněn jako zvíře divoké, a do klecí mu metán okoralý chléb! Za dalekými obzory, o moře, já zřel jsem miliony lidských pěstí, tak hrozně zaťatých a zkrvácených pěstí, jež k hvězdnému se pozvedaly nebi, za revolučních zvuků Písní Vítězných! Za dalekými obzory, o moře, já zřel jsem trůny utápět se v mlhách, a zřel jsem pustou tmu, jak vládne světu, a kralovati Lež jsem viděl shnilou, a v rukou tyranů jsem viděl meče krvavé! 9 O moře, rci, proč člověk v poutech hyne, když Tobě přáno svobodně se valit, tak nerušeně, bez okovů, volně, a nespoutaně, jasně hřímat písně, jež valné Tvoje vlny pějí hvězdám nebeským?! Na obzorech Tvých dalekých, o moře, já vidím vzcházet Nová slavná slunce, jež září svojí pustá srdce lidská osvětlí Novým Ohněm, velikým a slavným Ohněm, a Láska bratrská a Svoboda svým božským Světlem líbá svět! – 10