POVZDECH NA OSAMĚLÝCH CESTÁCH.

Ludvík Lošťák

POVZDECH NA OSAMĚLÝCH CESTÁCH.
Zhasnul den, a zhaslo slunce, vůkol noc a vichr duje, a mou duši osamělou černý smutek obletuje. Černý smutek letí duší jako havran sněžnou plání, duše má jde pustou cestou na níž kvete – odříkání... Na mých cestách zhasly hvězdy, Píseň moje nocí spěje, k metám svým a cílům svatým kráčí duše přes závěje. Vonné květy na mých cestách, běda, nikdy nepučely, s Láskou svou i s Písní svojí zůstal jsem vždy osamělý... 23 Místo jarních žhavých jiter nad mou hlavou mračna hřměla, pouští světa neúchylně nesla se má duše smělá. V neúchylné mojí duši slavně žila slavná víra: na bojišti hyne tělo, avšak duše neumírá! – 24