MOŘI.

MOŘI.
Za jasných nocí měsíčních a hvězdných, kdy bílé květy vystřídaly bílý sníh, já myslím na Tebe, o moře modré, a prahnu zas po valných vlnách tvých. Po Tobě rozpínám svou náruč, moře, jak dítě rozpíná svou náruč po matce, Tvé vlnobití neděsí mou duši, Tvým bouřím naslouchám,naslouchám jak dítě pohádce. A jásavé Tvé písně rozbouřené,rozbouřené jak písně lásky znějí v duši mou, Tvůj hukot, ropot, neklid, vír a bouře, v mou duši zní, o moře, tichou modlitbou. Na neklidných Tvých vlnách, oceáne, já zneklidněnou duši svoji tišíval, na vzedmutých Tvých vlnách, moře valné, já osamocen, opuštěn a sám a sám jsem stál... 70 Na nepřehledných plochách tmavomodrých má hrdá duše snila nových písní svět, za široširé obzory tvé, moře, má duše smělá vždy si přála zaletět. – Ó moře tmavozelené a modré, zda zmítanému srdci mému uvěříš, že, kdykoliv jsem spatřil Tvoji božskou tvář, vždy stál jsem Pravdě své i Bohu svému blíž?! – – 71