Tak často vzpomínám, o moře valné,
kdy poprve jsem uslyšel z Tvých hlubin
obrovský Hymnus Tvého propastného nitra,
tak bouřného a neklidného nitra,
kdy Hymnus duše Tvé se spojil s Hymnem duše mé!
A Hymnus Tvůj zněl velkolepou bouří,
zněl jako vichřice, když lesy kácí,
a ňadro Tvé se valilo jak hory,
jak hory zelené a nebetyčné,
a bouře nitra Tvého burácela s bouří duše mé!
Má duše na Tvých vlnách valných, moře,
o hučné moře ropotné a burné,
se hrdě nesla do neznámých krajin,
má duše lodí válečnou se nesla
po vysokých Tvých vlnách, moře zelené!
A v propastech mé duše, valné moře,
v závratných propastech mé duše hrdé,
se ozývaly nezrozené Písně
o Svobodě a Volnosti a Lásce,
a nezrozené Symfonie počly klíčit v duši mé!
Za dalekými obzory, o moře,
já tušil miliony žen a mužů,
jak v hrubých pověrách se potácejí zemí,
a slyšel jsem, jak otrocká jim pouta
na rukou umíráčkem zvoní píseň pohřební!
Za dalekými obzory, o moře,
já tušil města nádherná a veliká,
kde člověk v klecích železných a těsných
je vězněn jako zvíře divoké,
a do klecí mu metán okoralý chléb!
Za dalekými obzory, o moře,
já zřel jsem miliony lidských pěstí,
tak hrozně zaťatých a zkrvácených pěstí,
jež k hvězdnému se pozvedaly nebi,
za revolučních zvuků Písní Vítězných!
Za dalekými obzory, o moře,
já zřel jsem trůny utápět se v mlhách,
a zřel jsem pustou tmu, jak vládne světu,
a kralovati Lež jsem viděl shnilou,
a v rukou tyranů jsem viděl meče krvavé!
O moře, rci, proč člověk v poutech hyne,
když Tobě přáno svobodně se valit,
tak nerušeně, bez okovů, volně,
a nespoutaně, jasně hřímat písně,
jež valné Tvoje vlny pějí hvězdám nebeským?!
Na obzorech Tvých dalekých, o moře,
já vidím vzcházet Nová slavná slunce,
jež září svojí pustá srdce lidská
osvětlí Novým Ohněm, velikým a slavným Ohněm,
a Láska bratrská a Svoboda svým božským Světlem líbá svět! –