KŘESŤANŠTÍ ZAJATCI.
Soliman sultan, věřících všech vládce
sestoupil na dvůr pozřít na zajatce.
Tu Uhři byli, kteří v konci boje
zbaběle odhodili zbraně svoje
ždajíce pardon pro svůj život holý.
A srbské dívky, které v lesích, poli
vítězní Turci šťastně uchvátili,
když na pochodu v domov z boje byli
a drobní hoši, které každý chytal,
že padišah tu kořist zvlášt rád vítal.
Na dvoře stojí. Uhři zrakem prosí,
Srbinkám oči němé slzy rosí
a hochům zvědavost zří z obličeje,
neb zajímá je všecko, co se děje.
A chalif kráčí, třese černou bradoubradou,
zajatce pilně prohlíží si řadou
a v posled rozhoduje takto praví:
116
Ty hochy rád mám. Každý je tak zdravý
a z dobré krve. Nechybí jim více
než prorokovy víry jasná svíce,
tu rozžehnem jim. Potom šik jich jarý
vřadíme mezi naše janičary,
jak obyčejem. Milost prorokova
zvlášt janičary v oblibě své chová.
Dívkami obdaříme věrné naše
vítězné beje, effendi a paše.
Srbinky tyhle mají cosi v tvářitváři,
jako když bílý měsíc tiše září,
a ze všech žen já mám je nejraději:
je holubičkou každá v obličeji,
však potom sokoly a orly rodí.
A tihle šikmoocí, k čemu hodí
se psové zbabělí? Zbraň odhodili
a plačky o milost že žadonili?
Prokleté baby! Tož jim nechme žití
psů hlídacích a babské živobytí:
je vyklestiti dejte všecky šmahem,
ať leží potom před haremů prahem!
117