VEČER JANA MYDLÁŘE V PONDĚLÍ 21. ČERVNA 1621.

Josef Svatopluk Machar

VEČER JANA MYDLÁŘE V PONDĚLÍ 21. ČERVNA 1621.
To byla práce, Lído! Jak pes zmořen a jako tažné dobytče jsem znaven tou exekucí! Od prvního rána až k této době večerní já neměl k oddechu chvilky, na nohou byl stále a v práci sotva jak tak čehos pojed. A ještě štěstí, z minulé že noci trvalo trochu ochlazení v vzduchu. – než i tak prahne hrdlo... pošli děvče s konvicí velkou ku Zelené žábě, – ne, dvě ať vezme – pacholkům tu druhou, – dnes činili se, – káru myjí nyní tam u Vltavy od krvavých sledů, – dnes věru zasloužili jsme si všichni dobrého truňku... Císařský pan rychtář z Nového Města povídal mi vlídně, že dojíti má mistrnost té práce knížeti k sluchu, aby odměněna mzdou byla vyšší, nežli bývá zvykem. 175 Já pět set kop jim účtovati hodlám, a dá-Ii více, vezmu, zaplať pánbů. Pět set kop určím... ano, mohu, Lído. Já dvacetčtyři hrdel dneska proťal, každičké na ráz bez zmateční rány, tré vazů k tomu zlomil – lehce, pěkně, tak jako třísky, – dvacetsedm kusů, – ať pohledají takového kata po jiných obcích, neb i v zemích cízích! A otupil jsem všecky čtyři meče, – tys ještě včera mínila, že marně jsem vynakládal na broušení jejich, že jeden stačí, že prý dozajista jim pardon dojde ještě na theatrum, – eh, řeči, řeči, – hanbou pokrýt sebe a řemeslo své moh jsem, spoléhaje na plané důminky a dostavě se k té práci, řekněm, jenom s mečem jedním. Však delikventi doufali tak všichni a časně z rána, když se ukázaly dvě duhy nad tím rynkem, myslili si, že znamením jsou na dobrý jim konec, – nu, dobře bylo, že jsem nástroje ty dal brousit vesměs, – zrovna při té duze na hradě bylo z kusu udeřeno, a já jsem vstoupil na theatrum k práci. 176 Lešení kolem bylo obstoupeno soldaty vojenskými, aby z lidu blíž nikdo stoupnout nemoh k poslechnutí posledních řečí odsouzených pánů, k jistotě ještě na bubny se tlouklo, že sám jsem jenom z polovice slyšel, co promlouvali. Úřad staroměstský a císařovi páni rychtářové všech tří měst pražských sedli na pavláně, tři městští rychtáři pak střídali se ve smutné službě: s theatrum šli v rathouz a delikventy vyzývali jmény k poslední cestě. Před můj špalek vstaven krucifix velký, poslední to výhled pro oči, světlo žití ztrácející. Theatrum bylo černě potaženo, i rathouz zastřen, rynk posypán pískem, – na třicet vozů písku toho bylo, – a rynk měl vzhled jak na Veliký pátek u Salvatora otců jezovitů, – však budou také asi mastné účty! A hnedle začala má práce, Lído. Šlik hrabě přišel pevně na theatrum, kabátek rozpjal, jak by ulevit chtěl horkosti těla, na špalek dal hlavu 177 jak na podušku... Potom zbožný Harant v důvěře plné v spravedlnost nebes... pak starý Kaplíř, podepírán knězem, z rathouzu vyšel... pán pak mluvil ke mně a prosil, bych ťal rychle, by snad stáří jej, klečícího, mdlobou neshroutilo... – víš, Lido, nemluv nikde o všem tomhle, z těch řečí mohlo vyrůsti by něco – a proč a k čemu? – nevolno mi bylo: krev jejich tryskla na krucifix onen a hojně kapala s noh Ježíšových, – a sebrání se ducha všech těch pánů takové bylo, že i rychtářové pouštěli slzy z očí, – kněz pak jejich, jenž provázel je, chvěl se jako listí osyky stromu, – tolik odevzdání do ruky boží na jevo jsou dali, jak svět neviděl. Říkám: nemluv o tom, jsem k tomu, abych povinnost svou činil a nestaral se, zda co běží při tom, – mně dech se tajil, – však jsem pozor sebral, bych prací nejapnou jim nepřitížil a řemeslu snad nepřičinil hanby. A každého jsem domodlit se nechal, a mohl jsem, neb páni na pavláně nevole známky nad tím nedávali, 178 dojati tuze divadlem tím byvše. Kdo kliden trval, byli jezovité, otcové čtyři stáli tam, zda v posled jim udá se tu onu duši lapit, – však marně, – s prázdnou odešli, jak přišli. A potom vstoupil Dvorecký, pak z Bílé a Jindřich Otta, Černín, z Michalovic a Kochan, Štefek, Konecchlumský, Khober, a každý přišel krokem pevným, jistým a zbožně klek, jak měl by před oltářem přijímat svaté tělo a krev Páně... I poznámky zlé proti císařovi z úst vypouštěl v důvěře, že záhy věc jejich přece vítězící bude... A potom primasové z Hory, Žatce, Jan Šultys s Hošťálkem své hlavy dali na tvrdý špalek... Mistru Jesenskému jsem jazyk vyříz po nálezu soudu, a doktor dal jej čiperně a křepce, jak žert by tropil, – trudný byl pak pohled, na ústa krvavá, v nichž pahýl-jazyk hovořil ještě... Když jsem sťal mu hlavu, mé ruce byly vysíleny prací a hrůzou z všeho... Změnili jsme pořad těch exekucí... Musíš vědět, Lído, 179 i nejen hrdla bylo protínati, – i tomu onomu též pravou ruku, jak soud vynesl, zutínat jsem musil, a obojí ráz žádá rovné síly... Tož měšťany jsme na pořad teď vzali, již viset měli... Za žertů a šašků pan Kutnauer šel k oknu rathouzskému, zkad velké břevno vystrčeno bylo, svůj měšec dal mi a své odpuštění; modlitby páně jednotlivé prosby po příčkách žebříkových vystupuje na každém jednu řekl, na posledním pak rozved onu o vin odpuštění, že srdce v člověku až splakat mohlo... Tak Sušický, jenž pověšen byl vedle, tak Natanael z Vodňan, jehož místo na šibenici bylo prostřed rynku, měšťané kdysi, mřeli s hrdinností jak rytíři a páni... Pomáhal mi pacholek Jíra, víš, jenž vypravoval děvečce naší ondy, že stál loni na Bílé hoře jako králův soldat a křepkým během zachovav si život k nám v službu vstoupil, – člověk ten prál ke mně „Hle, mistře, kdyby tito všichni páni tak zmužile, jak nyní umírají, 180 kdys byli žili a při svoji vedli, dnes mohli sobě všeho uspořiti, a nám té práce nevděčné a tvrdé.“ – – Já mlčel, jak bych býval řeč tu přeslech, však v duši jsem mu přitakati musil. Při věšení tom okřály mé paže, a tak jsem k stínání se zase vrátil. Věc byla hotova, když slunce stálo nad hlavou naší. Páni rychtářové a magistráti k tabulím svým spěli, však já jsem musil s tělem Jesenského na popraviště až za Horskou bránu, tam čtvrtil je a na koly vetk kusy. A potom zase zpátky na theatrum, hlav dvanáct panských dal jsem dáti v putny a s holomky šel k staroměstské věži,věži. Na kranclích jsou tam, – vidíš tady z okna, – těch šest jich hledí směrem k Malé Straně, šest k Salvatoru. Na té hlavě krajní – to Šlikova jest – vidíš pravou ruku, a druhá vedle, také s pravou rukou, to Hauenschild byl. Mistru Jesenskému byl vyříznutý jazyk jeho vložen na témě hlavy, – toť ta třetí s kraje, 181 když takhle hledíš... Za železné háky, jež připevňují hlavy k věže kranclím, kop dvacet zámečník si vložil v účet, – nu, každý řemeslník hledí vůbec co nejvíc trhnout... taká příležitost nebude denně... Kde to děvče trčí?! Mé hrdlo vyprahlé je, – jistě někde zvědavá ženská slouchá rozvířeným poznámkám lidským!... Dá-li kníže šťastně těch pět set kop a ještě něco nad to, jak naznačil pan rychtář novoměstský, jak myslíš, Lído, nebylo by dobře se přestěhovat z této krtčí jámy? Tys povídala, že chce malostranský pohodný Václav prodat ten svůj domek u Svinské brány? Zajdi zítra k němu a promluv, ať se vyjádří, jak myslí. Mně zítra nelze. Máme práci další: pan Diviš bude k šibenici přibit na hodin dvé za jazyk, že jím vítal Friedricha krále. Prokurátoři dva 182 a Božecký se vymrskati mají přes celou Prahu až za Horskou bránu, – dost práce tedy. Kde ta děvka vězí! Mám žízeň, jak bych sůl den celý lízal. Jdi, pohleď po ní, speskuj ji a dej jí, ať pamatuje povinnosti svojí! 183

Kniha Apoštolové (in Svědomím věků 5) (1911)
Autor Josef Svatopluk Machar

Další vydání

VEČER JANA MYDLÁŘE V PONDĚLÍ 21. ČERVNA 1621. v knize Apoštolové (in Svědomím věků 5, in Macharovy spisy, svazek 18) (1937)