KORUNOVAČNÍ KVAS
KRÁLE FRIEDRICHA Z FALCE
(4. listopadu 1619)
V soudné světnici na hradě Pražském. Král pod korunou a v habitu královském sedí s královnou při stole zvláštním; páni, rytířstvo, zástupci měst a vyslanci Bethlena Gabora při čtrnácti stolech. Jí, pije se, hovoří se.
J. Haunšild z Fürstenfeldu prohlížeje zlatý korunovační peníz:
Ta mince jesti velmi pěkné práce.
Mistr Jesenius:
I nápis její výstižný a trefný.
T. Šteffek z Koloděj:
Toť po latině. Přetlumočtež, mistře.
Mistr Jesenius:
„Z božího daru a svornosti stavů.“
A ruk pět, které korunu zde drží,
toť zemí patero, z jichž usnesení
byl Heidelberský králem českým zvolen.
J. Haunšild z Fürstenfeldu německy:
Však vaše báseň, Mistře, jíž jste v chrámě
Královskou Milost osloviti ráčilráčil,
v ní vinšuje mu jmenem profesorů
a pražské učení a oudy jeho
otcovské přízni vřele poroučeje –
toť mistrovský kus latinských jest Uměn,
že Horác závistí by rdít se musil
a Cicero nad řečí lepou jásat!
125
Mistr Jesenius německy:
Jen lente, lente! Blahorodnost vaše
mi chválu tuze nezřízenou činí – –
Hle, kterak Milost Jeho, král a pán náš
po mladých lících rdí se spokojeně
a milostností oči jeho září,
i paní králová svou tváři lepou
úsměvem sladkým také rozžehuje –
Jan Šultys, primátor Kutné Hory:
Já nevím, páni – – sami dobře víte,
já nepřistoup jsem s velkou horlivostí
k té věci, jíž jste ráčili se podjat – –
a dneska ještě dost mám obav v duši:
Hle, volený král náš je přec jen dítě – –
let třiadvacet – – v takém věku, páni,
i rozum ještě nevidívá jasně – –
i ruka potřebné dost síly nemá – –
A kdybych v tom se klamal, co dím nyní,
tvář jeho nezkvetla by právě štěstím,
však vráskami by musila ji halit
myšlenka věcí příštích – –
Několik pánů okolo:
Chacha, chacha!
Hle sýček z Kutné Hory! Nechce čekat,
až půlnoc bude! Za deního světla
obavy skuhrá!
J. Šultys rozpačitě:
Fraucimor pak králův
svých odhalených ňader nepřikrývá! –
126
Několik pánů okolo ještě hlučněji:
Chachacha! Ty mníš, pane primátore,
že v časích Milíče jsme z Kroměříže! –
J. Řečický, radní Novoměstský:
Pan Budovec by tamhle tak moh mluvit!
M. Hošťálek, primátor Žatecký:
Pan Budovec si hladí bílou bradu
a ňader těch se nijak neuráží –
J. Haunšild z Fürstenfeldu:
Ah, toť je tedy poslední grunt obav
capitis Kutné Hory? Pane vzácný,
věz: per risum multum
debes cognoscere stultum!
Několik pánů:
Chachacha! Recte! Bene! Egregie!
Král Friedrich od svého stolu německy:
Chcem také slyšet, co tak pánům k smíchu!
Mistr Jesenius německy:
To štěstí naše jásá, jasný pane,
že smíme v líce slunci svému zříti!
Král Friedrich německy:
Ach, velmi pěkně!
Královna Elizabeth německy:
Autor dnešní básně?
Král Friedrich přikývne.
127
Královna Elizabeth blahoskloně:
Poeta noster, salve! Nobis eris
fidus Achates!
Mistr Jesenius rozjařen:
Regina nostra Elizabeth vivat!
*
D. Černín z Chudenic:
A o čem myslí as pán z Michalovic?
B. z Michalovic:
Víš, pane Černíne, co tihle Uhři
za nabízenou pomoc dostat chtějí?
D. Černín z Chudenic:
Vím z hruba, jak jsem zaslech. Požadují
sto tisíc zlatých jako za náhradu
svých výloh dosavadních; dále žádá
kop tři sta tisíc a to neprodleně
si kníže Gabor, aby festuňky své
moh včasně proti Turkům armírovat.
B. z Michalovic:
Jak? Proti Turkům? S těmi mír přec drží.
A zde jde o při naši. Nerozumím.
Za také sumy nám lze naverbovat
i rejtharstva i pěších valnou sílu!
K. Kaplíř ze Sulevic:
A pravím vám, z těch peněz ani Gabor
nic nedostane, ani my vojsk nutných,
neb peněz není. Bída, všudy bída.
Pán nemá, nemá rytíř, nemá měšťan.
128
B. z Michalovic:
Nač tedy váhat? Čas dvanácti hodin,
čas nejvyší tu. Pusťme z člověčenství
podané svoje, ve svobodné pěstě
jim zbraně dejme, potom půjdou s námi
a sláva husitská se do Čech vrátí!
Zd. hrabě z Hadic:
Jak? Vzdát se máme sami, což jest naše?
B. Sobětický ze Sobětic:
Toť nápad blázna! Mumraj nešlechetný!
J. hrabě Šlik:
My krále zvolili, by stará práva
zas českým stavům navrácena byla
a sekyru teď radíš přiložiti
i na ta, která doposud nám zbyla?
A sami vlastní rukou? – Pošetilost!
V. Čabelický ze Soutic:
Pak zbyla by nám žebrácká jen mošna!
V. Budovec z Budova:
V tom za jedno jsme s panem z Michalovic,
a není cesty jiné, páni bratři.
Když o loňském jsme radili se květnu
– vy víte v domě pana Smiřického –
o chůzi na hrad, o tom potrestání
jednušek římských, slyšeli jste všichni,
jak Linhart Kolona tu radu dával,
jak mladý Smiřický mu přizvukoval,
že nutno pustit z podanství své lidi,
je ozbrojit a cvičit v službě polní.
129
Vždyť taká věc se příčí Kristu Pánu
i rozumu i duši. Nedostačí
svůj religion vyznávati ústy
a činem sloužit ďáblu. – O tom květnu
jste věc tu hurtem zamluvili, páni,
a šli jsme na hrad, kde jsme vymetali
jednušky z oken. Zlý krok, páni bratří,
dnes ještě hůř je. Stojíme tak sami,
jak planá hruše v poli. Anglický král
nepohne prstem, aby pomoh zeti,
chce zachovat si jmeno „krále míru“.
A kurfirst saský Friedrichovi píše,
že na svém stojí, a že král náš neměl
koruny bráti. Z říše spásy není:
jednušky proti, souvěrci pak naši
závidí Friedrichovi povýšení
a nepřispějí. Uhři? Slyšeli jste,
co vypověděl hejtman hradu Černín.
A proti nám je císař, Španěl, Bavor
a římský papež... peníze i lidé...
Já brzy odevzdám své kosti zemi,
vy mladší, vy jste budoucností její
a na vás tedy uvážit a jednat.
B. z Michalovic:
Já prosím: neklamtež se, páni bratří.
Věc naše není hračkou. Příklad Štyrska
vám svědčí, jaký osud může stihnout
náš religion; příklad pak, jenž dán byl
nám prvým Ferdinandem – naše hrdla.
Své lidi propustím a vstavím v pole!
Zd. hrabě z Hodic:
To neučiníš, pane z Michalovic!
130
J. hrabě Šlik:
Vždyť taký příklad vzbudí rebelii
na panstvích našich!
V. Čabelický ze Soutic:
Uvaž, Vaše milost,
výsledek jistý: dáti selské sběři
svobodu plnou, zbraň jí vtisknout v ruce –
toť znamená, že nejdřív naše hlavy
nám složí k nohám!
K. Kaplíř ze Sulevic:
Pak je smutno, páni,
že tak jste dosud žili s lidmi svými,
by tenhle strach měl oprávněné grunty!
B. z Michalovic:
Nuž, pane Kaplíři, ty pojdiž se mnou
a propustiž své lidi z člověčenství!
K. Kaplíř ze Sulevic:
Hleď, pane z Michalovic, jsem jen správcem
svých vnoučků jmění – – vedl jsem si lidsky,
jak Milčín ti i Neustupov svědčí – –
však nemám práva k změnám pronikavým –
J. hrabě Šlik výsměšně:
Jak myslíš nyní, pane z Michalovic?
Nu, mladá krev ti trochu překypěla...
(Chvíli ticho.)
B. Sobětický ze Sobětic:
Hle, anděl smrti chodí nám kol stolu!
131
V. Budovec z Budova:
Rád položím mdlou hlavu k odpočinku.
V. z Roupova, nejvyší kancléř, přistupuje nyní ke stolu:
Aj, páni bratři, slyšel jsem ty řeči
a divím se vám: o pohřebním kvasu
by nemohlo být hůře promlouváno!
A my jsme právě obdrželi krále,
českého krále, slavíme tu chvíli,
kdy naše koruna se v plné slávě –
D. Černín z Chudenic:
Ta koruna je trochu velká králi
a k uším padá jemu!
V. z Roupova:
Víme dobře,
žes, pane hejtmane, svým srdcem jinde
a tělem pouze tady, proto nevíš,
co jazyk mluví –
D. Černín z Chudenic:
Ustaň Milost Tvoje!
A v pokoji mé srdce nechej! Vždycky
mi sedí v prsou. Bohužel, že v Čechách
jsou lidé, kterým srdce sedí v kapse
a dá se přendat podle okolností
z té pravé v levou – –
V. z Roupova:
Milosti Tvé řeč ta
mě nepotřísní, neboť k místu mému
dostoupit nelze jí. Jsem zodpověden
jen vlasti své a králi –
132
D. Černín z Chudenic:
Kapse hlavně!
K. Kaplíř ze Sulevic:
Již zadrž, pane z Chudenic, a pomni
i míst i chvíle, kde svůj bystrý jazyk
klusati necháš! – A ty, pane, odpusť!
V. z Roupova:
Rád odpouštím. Pan hejtman horkokrevně
rád v slovní turnaje se pouští, věda,
že jazyk mocný má a obrátivý.
Já chtěl jen říci, že ty řeči vaše
zde byly zbytečné a bezpodstatné.
Jak možno natírat věc naši černě,
když vojsko naše pod Matesem Thurnem
a panem Harantem kams ku Prešpurku
Bukvoje s vojskem císařovým žene?
Když jisto je, že záhy Dunaj přejde
a s Gaborovou armádou se spojí
a Vídeň, ono hnízdo jestřábovo,
jak ořechovou slupku rozmačkají?
Je slušno věsit hlavy? Chmurně mluvit?
Hle, plný pohár! Tamhle král náš český –
nuž, páni bratři, poháry ty vzhůru
a vzdejte vivaci, jak slušno, králi,
jenž zárukou nám lepších dnů je vlasti!
J. hrabě Šlik:
Rex Friedericus vivat!
Páni:
Vivat! Vivat!
*
133
Král Friedrich anglicky ke královně:
Má Bess, ta koruna mě tíží příliš
a nepohodlně mi sedí v skráních,
já bojím se, že spadne mi... Je možno,
odejít trochu, složit ji i háv ten
a obléci plášť onen z aksamitu,
ten – víte – barvy broskve, s diamanty?
Královna Elizabeth anglicky:
Nemožno ještě. Dokud tabule je,
král jako král jí musí předsedati.
Jen trpělivost. Seďte zpříma, prosím,
by nesvezla se koruna vám s hlavy!
Král Friedrich vzdychne a vzpřímí se.
*
První lokaj,
opíraje se o jednu půli dveří:
Již nohy necítím... Tak nepilo se,
když korunován byl král Matěj, Uher,
i ani potom, když dal korunovat
štýrského Ferdinanda.
Druhý lokaj,
opíraje se o druhou půli dveří:
Ale pilo.
Vždyť byl jsem při tom. Pilo se jak dneska.
Těch korunovací je jaksi mnoho
v tak krátkém čase. Dneska tedy dali
korunu tamhle tomu Němečkovi,
ač jiný Němeček, jenž měl ji, žije.
134
První lokaj:
A proto bude vojna o čepici,
a kdo vyhraje, ten ji nosit bude.
Druhý lokaj:
Však povídají, že tím dnem, kdy tenhle
přitáhl do Čech, celý týden v Praze
Smrt neporvala ani jeden život.
Toť znamení, že odpočinout chtěla
pro práci příští.
První lokaj:
Je-li vojna, brachu,
má Smrt žně vždycky. Proto spravedlivo,
že posílit se chtěla odpočinkem.
Druhý lokaj:
A otec Ignatius, jenž je v péči
u paní Polyxeny Lobkovické,
šel dnešní noci hradem kolem chrámu
a slyše hudbu, zpěv a hlasy z vnitřka,
do chrámu vejde a ten zázrak vidí:
Sám svatý biskup Vojtěch mši tam slouží
a kníže Václav před oltářem klečí
a za ním všichni patronové země
a všem se těžké slzy z očí valí –
tak otec Ignatius vypravoval
hned z rána urozené paní svojí,
jak od bratra vím, jenž tam v domě slouží.
První lokaj:
Ten Ignatius je tam zpovědníkem?
Druhý lokaj:
A rádcem paní ve všem.
135
První lokaj:
Pohleď, brachu,
jak starý Budovec už hlavu kloní!
Druhý lokaj:
Už dřímá děda. V jeho letech lidé
jdou se slepicí spat, by mohli z rána
s kohoutem vstávat.
První lokaj:
Těžko věřit, brachu,
té noční mši dnes u svatého Víta...
Už dávno Pánbů divy dělat přestal –
Druhý lokaj:
Však paní Polyxena uvěřila
a list hned psala panu Slavatovi
a modlila se tuze ve své kapli.
První lokaj:
Eh, nechme toho! Starý Kaplíř vážně
vous bílý hladí – také pěkná leta!
Druhý lokaj:
Pan Berka září jako bílý měsíc,
když v úplňku jde. Řek mi jeho lokaj,
že sedmdesát tisíc čerstvé razby
tolarů zavřeno má v černém sklepě.
První lokaj:
Což to? Pan Vilém – sedí vedle něho –
pán z Lobkovic má na sedmnáct beden
od zlata, stříbra věcí ve sklepeních.
136
Druhý lokaj:
A pak je lamentace, že je bída!
Prý není možná platit dále vojska
a docela ne, poslat nová v pole!
První lokaj:
Je bída, ale dole mezi lidem.
V poledních Čechách jdou prý lidé krajem
jak hejna vlků živíce se korou
a travou... Císařští tam vedli tance
a královští jich také nešetřili – –
Druhý lokaj:
Je dobře, má-li člověk postavení
tak jak to naše. Krále máme vždycky
ať toho nebo onoho –
První lokaj:
a dneska
dva docela, a to je vlastně nejlíp:
jsou korunovace a panket, tuzér
Druhý lokaj:
Pojď nalívat, – už mají zase prázdno –
pán z Talmberka zlým nás měří zrakem!
První lokaj:
Jsme v úřadech svých déle než on ve svém
a kdo ví, nebude-li tak i příště!
*
V. Maštěrovský:
Aj, pane Kunši, rozjasni přec oči!
137
K. Robmhap ze Suché:
A zdvihni hlavu! Bylo nějak, bude!
J. Kuneš:
Oh, páni bratři, jak se veseliti?
Vždyť víte, že jsem člověk bez domova,
snad bez rodiny! Dím: snad bez rodiny
a líp by bylo, kdybych jistě věděl,
že bez rodiny. Zůstaly mi v Písku
má žena s dětmi, Bukvoj dobyl města
a víte, kterak soldateska jeho
svou zvůli majíc, zlostně řádit umí –
Co se ženou je? Co je s mými dětmi?
Já hledal, pátral, – nikde ani stopy.
Dům rozvrácen a zkažen – hnízdo pusté,
a kde má písklata – ví nebe pouze.
A vy mi díte: Rozjasni přec oči! – –
V. Záborský z Brloha:
Však o vlast jde tu, naši českou zemi;
čas válečný jest – a ten vyžaduje
oběti na všech – tolik považ, pane –
J. Kuneš:
A pane tovaryši, částí vlasti
jsem já přec, žena má i děti moje,
ne o tu hroudu země jde, leč o nás,
o děti její. A my panketujem
a vivat voláme, až hrdla chraptí –
nuž, jde-li o nás, v poli naše místo,
ne u pohárů, všech nás místo v poli
i krále, pánů, všech nás, jak jsme tady.
138
M. z Těchenic:
A k čemu máme žoldneře, můj pane?
A k čemu platíme ty těžké berně?
Abychom sami ještě kůži nesli
do trudů polních, špikovat ji dali
si halapartnou nebo žravou koulí?
Jde Ferdinand snad? Či pán z Lichtenštejna?
Či Eggenberg a jednušky ty druhé?
A když jde Thurn a Mansfeld – stačí zcela,
toť řemeslem jest jejich.
J. Kuneš:
Díte, páni,
že o zem českou jde a o vlast naši –
Thurn Mates Němec jest a cizozemec.
A. Berka z Dubé přižene se od jiného stolu:
A Thurnovi já ukřivditi nedám!
V něm meč má zem a štít náš religion!
Thurn Mates vivat!
Páni:
Vivat! Vivat!
V. Čabelický ze Soutic deklamuje:
Vstaň lve český! Čas již vyšel
tvého snu a bdění přišel.
Tvým Čechům vzešlo již světlo,
praktikantům se rozpletlo;
úsilí jich již zjevené,
ukryté lsti odhalené.
Spadli s lávky, člun se zlámal,
naději nepřátel – –
139
S. Sušický ze Sonnenštejna:
Zadržte, pane! Verše ty nám známy.
Můj syn však schystal sličné překvapení
zde podobného druhu pánům stavům!
J. Kuneš:
Má ženo dobrá! Děti moje drahé!
J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Však, pane rytíři, jen nenaříkej!
Čas zvrtne všecko. Hle, zde objednal jsem
od Lomnického pěkné rýmování.
Chci přečíst je. Teď silentium, páni!
Nejbližší:
O silentium prošeni jste, páni!
J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Ze starého hradu
hladě suchou bradu
starý jestřáb zírá,
hlad mu nitro svírá;
hlad mají jak táta
také jestřábata!
M. z Těchenic:
Habichtsburg – jestřáb! Totě podařené!
V. Maštěrovský:
To kouše přímo! Lomnický, toť psina!
140
J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Starý jestřáb čeká,
zrakem v dálku těká,
neb mu ovcí hejna
slíbil kněz od Rejna,
ovcí s pěknou vlnou
a stáj volů plnou,
jež má Říše svatá,
aby nasytil se,
on i jestřábata!
J. Kuneš:
Písklata moje, kde vám asi konec!
S. Sušický ze Sonnenštejna:
Syn můj čte dobře. Pozorujte, páni,
jak patřičně on vyřkne každé slovo!
J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Tak se dívá dolů,
nikde kněze, volů:
nikde ovcí s vlnou
pro mláď hladu plnou –
M. z Těchenic:
Tak trefného cos neslyšel jsem dosud!
J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Najednou se z dáli
kotouč prachu valí,
s několika pány
stojí kněz u brány.
141
Starý jestřáb běží,
dech popadá stěží:
Už bych vás byl proklel
do horoucích pekel!
Ale, drazí páni,
hořkéť mé zklamání –
nevedete spolu
ovcí ani volů!
A. Berka z Dubé:
Toť říznost vtipná! Zpropadená kůže
je tenhle Šimon!
M. z Těchenic:
Trefné o těch volech!
J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Nevedeme voly,
svatá Říš však volí
za svého tě krále.
Nebť máš mít korunu,
sedat máš na trůnu,
kralovati stále
k Říma cti a chvále. –
Nemá však pták dravý
radost z této zprávy:
Moji milí páni,
z toho kralování
neztloustnu já táta,
ni má jestřábata!
A. Berka z Dubé:
Toť znamenité!
142
M. z Těchenic:
Žádný básníř římský
ostrotou vtipu nemůže se rovnat
našemu Šimonovi!
V. Maštěrovský:
Kéž by podal
nám více takých básní!
K. Kaplíř ze Sulevic polohlasně:
Čas-li přijde,
ten podlý rýmař stejně bude špinit
rod Friedrichův a –
S. Sušický ze Sonnenštejna:
Silentium, páni!
J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Ale kněz ví všady,
vždycky dobré rady:
korunu vem, synu,
děkuj Hospodinu,
po volech-li práhneš,
také jich dosáhneš.
Veliký lev Čechů
má jich pro potěchu
víc, než je mu zdrávo.
Ty máš dovolení
k volům bez prodlení,
vezmi, co se ráčí,
jdi, neb chvíle kvačí,
do té české země,
jez i tvoje plémě!
143
V. Maštěrovský:
Tak bylo věru, historie svědčí!
Lup bezbožný a skutek bohopustý!
J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Zdvih se jestřáb dravý
s vran a káňat davy,
na lva jsou se vrhli,
korunu mu strhli,
vzali ovce, voly,
plnili své stoly –
syt byl jestřáb-táta,
syta jestřábata!
A. Berka z Dubé:
Tak výstrahou jsou minulé nám děje!
V. Maštěrovský:
Hlad kdys – hlad dneska!
M. z Těchenic:
Rod je stále stejný.
Ferdinand prvý ved si takto také!
J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
To pomněte, páni,
při svém stolování,
hajte mužně vlasti
proti hrabivosti:
Hlad na cizích stolech
jest po našich volech,
a na ovce známá
otvírá se tlama!
144
A. Berka z Dubé křičí:
Hlad na cizích stolech
jest po našich volech,
a na ovce známá
otvírá se tlama!
Král Friedrich německy:
To zase bylo carmen k poctě naší?
V. z Roupova:
Tak, Milosti. A verše podařené.
S. Sušický ze Sonnenštejna:
Tak, páni, slyšíte, jak cítí národ,
jehožto jazykem jest básníř vtipný.
Mistr Jesenius německy k Haunšildovi:
Toť odporné a sprosté rýmování.
J. Haunšild z Fürstenfeldu:
Barbara mater – liberi barbari!
T. Štefek z Koloděj:
Jak vtipně provedeno! A jak pěkně
ta stejně znící slůvka dopadají!
B. z Michalovic pro sebe:
A takhle má se hněv náš v plano vybít?
Můj Bože, Bože, jak mi hlava hoří!
A jako chlapec stojím mezi chlapci,
když svévolně jsme špýchar zapálili:
hasiti nelze, ustrnutím jati
nad vlastním činem stojíme jak sochy
145
bezradni ve všem; vytřeštěným zrakem
patříme v žravý, všeničící plamen...
D. Černín z Chudenic pro sebe:
Líp bylo by mi na mém rodném hradě
a všecko tohle kdyby snem jen bylo...
V. Budovec z Budova:
Tak všecko řítí se kams, kam mdlým očím
dohlednout nelze. Útěchou mi, Pane,
že dáš mi záhy vyjít z toho světa...
K. Kaplíř ze Sulevic:
Jen vnoučatům když zachovám, což jejich
a potom – vůle tvoje děj se, Pane!
A. Berka z Dubé:
Když šel pan Harant zemí palestynskou
– pán z Chudenic, pan Černín Heřman,
jenž tovaryš jsa, souputovník cesty,
byl svědkem toho – tehdy na Golgathě –
J. hrabě Šlik:
Pan Harant tehdy jednuškou byl zbožnou –
B. z Michalovic:
A nebyl komisarem krajů našich –
J. hrabě Šlik:
To právě náboženské osvícení
mu úřad dalo mu vedle spásy duše.
146
A. Berka z Dubé:
Já nevím, páni, kam ty vtipy cílí.
Svědomí páně, jak nás všech, je čisto.
D. Černín z Chudenic:
Ba, Štěstěna má váhy lidských věcí:
pan Heřman, bratr můj, ten souputovník
cest páně Harantových Palestynou,
v tu chvíli letěl se svou miskou dolů,
když se pan Harant vynes k oné výši,
kde spásu duše získat moh i úřad –
V. z Roupova od svého stolu:
Pánové milí, proč to nakvašení?
Hle, Majestáty Jejich na vás hledí.
Já myslím, páni stavové, že slušno
vzdát předem díky Nejvyšímu Pánu,
že přispěti nám ráčil v chvíli těžké,
a složil osud nás všech v pevnou ruku
našeho krále. Milostem pak Jejich,
jež jak dvé sluncí časům našim září
a této naší zemi staroslavné
teď provolejme všemi hrdly vivat:
Rex Fridericus vivat! Vivat! Vivat!
Regina nostra Elizabeth vivat!
Et regnum nostrum Bohemia vivat!
Páni vstávají a připíjejí:
Rex Fridericus vivat! Vivat! Vivat!
Regina nostra Elizabeth vivat!
Et regnum nostrum Bohemia vivat!
(Venku na hradbách bije se z kusů.)
*
147
Král Friedrich k pánu z Roupova:
Já nerozuměl, vidím však, že pěkně
jste řečnit musil. Děkujeme tuze
a milostí svou jistíme vás stálou.
Královna Elizabeth anglicky ke králi:
To byla vivace?
Král Friedrich anglicky:
Tak, Bess má drahá.
Pan kancléř velmi pěkně zahovořil
ku poctě naší.
Královna Elizabeth:
Můžete jít tedy,
a korunu si sundat. Neb je konec
té slávy dnešní. –
148