KOMENSKÝ
(Při zprávě o uzavření míru westfálského)
Vojáci rozdělili sobě roucha
a metali los o suknici jeho,
že stkaná byla... Nah a zkrvácený
na kříži visíš, národe můj drahý,
a patříš na ně, slovem nežaluje,
neb se řádem a věcmi toho světa
víc nemá ničeho tvá teskná duše –
ty k nebi zíráš, hledaje tam Pána,
bys pouze řek mu zmírajícím hlasem:
Proč opustils mě, Bože můj, můj Bože?...
Kolikrát psal jsem panu kancléřovi,
kolikrát připomínal Oxenstjerně,
kolikrát potom i syn jeho Johann,
pan Salvius a jiní viděli mě,
jak ruce spínám, slzy mi je smáčí,
já vykládám, já prosím, přimlouvám se:
Hle, otci milí, žádám lásku Vaši,
až války Litice, jež nyní chvátí
jak životy, tak dům i plody polí,
opilá krví, oslepená ohněm,
jejž boží zemí leta rozhazuje,
usedne unavená, a Mír Páně
přikvačí křepce, sváže ruce její,
ji vhodí v propast, návratu zkad není –
pomněte, otci milí, že můj národ
byl prvý, který vrátil Krista světu
svým apoštolem, mučeníkem Husem,
že národ můj dal Krista toho Němcům
a Němci vám pak; pamatujte, prosím,
192
že proto jenom tyransky a zlostně
pěst moci světské Řím nám na šíj vedl.
Hle, byla vzpoura proti císařovi
a víte, jak ji císař tenkrát ztrestal –
zda neprávem či právem? Ztrestal mocí,
však, otci milí, nevinen byl lid můj,
jenž k mocných zápasů zřel jako divák
a ztýrán tím byl, kdo mu v blízko přišel –
a lid ten nesl potom tresty viny,
jíž prost byl; nesl pokutu a trýzně,
jichž nezasloužil; ďábelskou mstou zemi
se Řím mstil za to, kolébkou že byla
kdys mistra Jana, Táborů a Bratří...
Já každého tak úpěnlivě prosil,
bys nezapomněl neviného lidu
a nenechal ho v ruce trýznitelů –
vždyť nechcem ničeho, což proti právu!
Dlaň tvrdou zadrž, aby nedobila,
co ještě dýchá! Dýchat dovolte nám
a Boha, jak jej známe, neberte nám! –
Teď dokonala zběsilá ta vojna
i moje naděje... Tak odkopli nás,
jak pes je odkopnut, když z deště zloby
chce vplížit v dům se, jehož dveře právě
se otevřely nějakému hosti.
Hlas neozval se, nezvedla se ruka,
by ukázala na zem zkrvavenou,
spálená města, dědiny a role
a zbytky lidu, jenž jak plachý zajíc
spí s nezavřeným zrakem, by i ze sna
hned zahlíd palaš dragouna a kutnu
římského kněze – apoštolů nových...
193
Jak žoldnéři si rozdělili roucha
a los metali o suknici tvoji,
národe můj, můj lide umučený!...
A dán prý pokoj lidem dobré vůle
tím mírem nyní...
Kancléř Oxenstjerna
tak vzkázal mi, že nechybělo věru
zástupcům švédským pro nás blahovůle,
však nezdarem svým že jsme sami vini:
proč prý se postavila mládež naše
pod vůdcem Plachým Jiřím jezovitou
na pražském mostě proti vojům švédským
za katolický římský religion
a za císařskou Milost Ferdinanda?
Prý důvod z toho nezvratný si vzali
zástupci císařovi, aby předem
odmítli každý návrh, jenž by jednal
o zemi české mimo svrchovanou
císařskou vůli... Na mostě prý skutkem
jsme osvědčili, že chcem krev svou dáti
s dětinskou láskou za císaře otce – –
a císař mile vítal projev taký
rodiných citů znovu oživělých
a prohlásit dal slavnostně a svatě,
že o mír jedná rád, ne neustupně,
však přes práh rodiny a domu svého
nárokům žádným vejít nedovolí...
Tak zkatoličen je můj národ nyní
a takto k rodině je nyní čítán...
A čítán všemi národy, jichž posli
u stolu zeleného radili se
194
o vojny skončení a vládě míru.
I Švédi umlkli a souhlasili,
a přece naši lidé, přinuceni
za meze vlasti vyjít, v jejich vojště
po koncích světa všech se čestně bili
po boku jejich, míníce, že bijí
se za shledání se ztracenou zemí.
A Švédi znali to a znali hoře,
jež dívalo se kalným zrakem z duší,
a znali trudné dny... A zapřeli nás
a opustili... S lotry pod kříž sedli
a kostkovali o tu sukni naši –
krev jistě dopadala v kapkách na ně
a na lupy a kupy jejich – klidně
ji setřeli a svědomí svá asi
vyhlídkou prospěchů svých zkonejšili...
Jen strom tak stojí v poli osamělý,
jenž všem dal, co měl: ptákům útočiště
pro hnízda jejich, v žáru leta chodcům
útulek stiný, ovoce své všecko
všem, kdož ho chtěli – přiložili ostří
na kořen jeho, nikdo nevzpomenul
a nikdo nevykřikl: Šetřte jeho!
Ty věčný Bože, ty znáš děje naše
a víš, že první touhou všech tuch našich
vždy bylo, poznat Tebe a Tvou vůli
a dle ní žíti – panovníče věčný.
A zhřešeno-li nějak v snaze této,
pak víš, že hřích ten stal se mimovolně
a trestu nezasloužil!
Co teď zbývá?
195
V dlaň složit skráně, aby slzy tekly
do cizí půdy? Žalovat a stenat
jak Prorok Páně nad zbořeným městem?
Meč nepomoh a spojenec nás zradil,
už není doufání než v sama sebe.
Vždyť všemu vzdor, můj národe, já věřím
ve příští tvé, ve vzkříšení tvé slavné
a že tvé místo bude v sboru živých
a vláda věcí tvých že se ti vrátí!
Je spravedlnost vyší oné dení,
jež po krvavých polích bojišť chodí
a sedá u zelených stolů poslů
a z komor vládců slepá vycházívá –
a v tu jen věře, smím a mohu věřit
v tvé příští ráno, zmučený můj lide!
A všecko připravit a býti hotov,
než jitro přijde, potřebno a nutno.
Tu půdu líchy zdupané zas zdělat,
zdi chalup postavit a dát jim krovy
a do světniček vésti nové lidi...
A do záhonů, sadů, do brázd polí
sít s láskou, vírou a sít trpělivě
a nečekat, že ovoce sám sklidíš,
jež příštím věkům teprv usouzeno.
Sám jitra nedočkám se, prach můj bude
už větry roznesen, než ono vzplane,
však hrob Tvůj otevře se, aby vydal,
což bez viny a ještě dýchající
v něj za mrtvolu bylo uloženo.
A rány zbodaných tvých údů budou
pak slávou tvojí, národe můj milý,
196
a příští tvoje bude plno štěstí,
neb zaplaceno do sytosti bylo
slz proudy, krve řekami a touhou
jak neplatil víc žádný druhý národ.
197