VE VÍDNI, 12. ZÁŘÍ 1683
Prostřelenou střechou Jungfer Gertrud
dívala se do rozlehlé dálky.
Zvony hlaholily s farních věží,
z dola z ulice zněl lidský jásot,
a z té dálky táhle hřměla děla,
pušky praskaly svým suchým hřmotem.
Prachu oblaka tam poletala,
valila se ke hranicím Uher.
Z nich se nořili a mizeli v nich
jezdci, pěší, vozy v divném chvatu,
větší ne, než kobylek roj polních.
Dívaly se v dálku modré oči
Jungfer Gertrud, ale její duši
zpola zlost a zpola tesknost jala,
jako při povídce zajímavé,
jejíž konec zůstal nepověděn.
Minulé dny táhly plavou hlavou:
přepady a útoky a ohně,
úzkost, obavy a prosby v chrámě,
strachuplné rozhovory lidí
o pohanech zpupných, nezmožených,
zkáze Vídně, konci toho světa.
Turci často harcovali těsně
pod hradbami stísněného města,
poletali na konících pyšných,
v pestrých barvách, každý jako kníže,
silní, opálení, oheň v očích.
– Kdykoli dobyli města Turci,
znásilnili předně všechny panny –
206
říkali tak lidé a tak nyní
snila plavá hlava Jungfer Gertrud.
Prach se v dálce ztrácel ke hranicím,
děla jen tak ze sna hovořila,
Jungfer Gertrud stáhla nazpět hlavu,
po točitých schodech sešla s půdy
do klidného, střízlivého vzduchu,
kde vše půjde zase starým řádem,
každé povídky se poví konec –
Jungfer Gertrud mrzutě si zívla.
207