PŘI KAŽDÉM KROKU...
Příteli Františku Hoffmanovi.
Při každém kroku, který konat máš,
jak nese to tvá doba,
přes hrubé klacky cestou klopýtáš,
jež vrhá ti tam závisť, hlouposť, zloba.
Kolkolem všude zříš sbor prázdných hlav
na povýšeném místě,
jich poslouchá pak nerozumný dav
a ony vládnou bezpečně a jistě.
A jejich suchý, obmezený um,
jejž tají v plané frási,
když nepochopí smyslu tvojich dum,
ti v cestu klacky vzteku svého hází.
Tak je den za dnem a rok za rokem
v té pěkné společnosti –
73
a býti ve své vlasti prorokem
konečně začne mrzet věru dosti.
A marně šlehá satiry zde bič,
jich mělká česť je stíní,
a marně smrť je bere časem pryč,
za jednoho zde vždycky jsou tři jiní.
Eh, kdyby básník hněvu průchod dát
měl nad každým tím hadem,
z každého verše musil by být kat,
jenž věšel by je po zásluze řadem!
74