SLÁVA.
Příteli Antonínu Šnajdaufovi.
Jak šťasten musí básník býti,
jenž žije slaven národem,
jenž každou chvilku jeho žití
mu spěchá krášlit závodem,
vždyť rytíř pravdy, ducha kníže,
se k srdci lidstva všeho hříže
čím, naslouchá, zní jeho tluk,
vždyť za svůj čas pro příští časy
on nese prapor pravé krásy
i krátký ráj, i peklo muk!“
Snad býval kdys – v tom šedém věku,
kdy krásná Hellas vzkvétala,
kdy básníku jen, kdy jen reku
na čelo laury vplétala,
86
snad býval kdys, kdy sladké znělky
psal Avignonský básník velký,
když Ariost byl ještě živ –
ó, šťasten, kdo se tenkrát zrodil!
Však chtíti dnes tu slávu v podíl –
toť věru směšno – nikoliv!
Dnes efémerkou jest ta sláva,
již ve všestranném žurnálu
nám dobrý přítel časem dává
jak lék užívat pomalu.
Tam jméno tvoje v jedné směsi
je s lotrem, který vraždil kdesi,
i s politikou měňavou,
i s cenou obilí a kávy,
i s anekdotou, kterou davy
čtou se zvláštní vždy zábavou.
Dnes sláva frásí, kterou vije
jak vínek slámy bezcenný
do literární historie
kýs professor ti učený,
jenž vyčte dobře vždy ti sice,
čím’s chybil proti gramatice,
87
i chyby tisku nevinné –
však o myšlénce, citu vřelém
co psát má on, jenž v žití celém
myšlénky neměl jediné?!
A holobrádci nedozralí
při vodě v dusných kavárnách
tvá díla blahosklonně chválí,
neb jako soudci šlapou v prach;
bůh ví, co soudy jejich řídí,
zda šat, jejž na tvém těle vidí,
či ten neb onen časopis,
neb to, čím od dne ke dni žiješ,
či pivo, které denně piješ,
či dluhy tvé, spáchané kdys!
Tvá podobizna objeví se
po mnoholetých trudech tvých
kdes v milosrdném časopise
a v různých skříních výkladních,
však zájem větší, tisícerý
tam budí portrét chansonièry,
neb obraz hřebce, který kdes
spěl za jásotu první k metě,
neb athleta, jenž v smělém letě
se s výše vrhá na trapéz.
88
A s nedostihlých výšin hledí
vše na tě, co zvem’ národem:
ten měšťan, který večer sedí
při pravidelném pivě svém,
a vlastenec, jenž sebou vláčí
tré knih, jež docela mu stačí,
a za spis nový peníz dá
jen proto, že slýchává dosti,
že svatou je to povinností,
již sama vlasť mu ukládá.
To dnes je sláva... Co chtít více?
Toť plod je našich časů zlých.
Trp, mysli, pracuj za tisíce –
dnes neocení činů tvých.
Dnes bude slávou tvoje jmění,
dnes podle titulu tě cení,
jenž víže se na pověsť tvou –
a nemáš-li jich – po všem veta,
ty v očích rozumného světa
jsi existencí ztracenou!
Ó, básníku, oč šťastnější je
ten baráčník, jenž volů dvé,
když zora zlaté blesky sije,
na chudé pole žene své,
89
jenž nezná knih, leč kalendáře,
má ženu opálené tváře,
jež bosa, s děckem u prsou,
jej čeká, až se z pole vrátí,
na prahu chatky, kterou zlatí
ruměnný západ září svou...
90