Na vížce trestnice, kde holubů se tlum
ve slunci vyhříval a vzlétal k nebesům,
pět hodin odbito. A vrazi, loupežníci,
již léta žaláře dle rýh čítají v líci,
šli řadou z procházky, ze dvorka, kde jim sbor
lip sypal vůni svou a písně pěnkav chor,
šli slunné ze záře, již pil jich zpurný hled,
do temna, v okovy a k chlebu, vodě zpět.
A v jedné jizbě té, kam paprsk slunce za dne
a světlé za noci zář hvězdná nezapadne,
jako dvé černých soch na loži slaměném
dvé sedí trestníků, jich oko zírá v zem;
a z venku zaléhá sem cvrlikání ptačí,
zvuk kroků vojáka, jenž jim kol oken kráčí,
hlas hodin bijících a větví praskání,
když vítr v divé hře se dvorem prohání.
A vězni tiši jsou; a život zmlká venku,
noc závoj roztáhla přes mříže na okénku
i vítr tiší se – – vše dřímá klidným snem,
jen vězni v celi bdí, a voják pod oknem.
Teď jeden nohou hnul, a na ní okov zvonil,
a trestník s povzdechem svou hlavu v dlaně sklonil.
„Mně zdá se, že jest noc“, dí drsný jeho bas,
„jak líně k zoufání ten hrozný leze čas!
Tož sedmnáctý rok a den dvacátý pátý
již minul od chvíle, co dali mi ty šaty;
jsem zvědav, kolik jich tak budu počítat,
než černé země sáh mi ráčí pokoj dát!
Já mívám vždycky vztek, když vrátíme se domů;
jen proto dají nám zřít nebe, trochu stromů,
tak na půl hodiny, bychom pak v kryptě té
tím lépe cítili to žití prokleté.
Oč lepší, příteli, by byla šibenice!
Dvě krátké minuty – a necítíš už více...
Ba, tenkrát myslil jsem: Nu, vykonal’s svůj díl,
tu pannu hubenou jsi’s nyní zasloužil, –
ne, cestou milosti, – dík za tu milosť, dík, –
mi dali stravu zde a tento pokojík!“
A trestník umlkl. Zas cela ticha byla,
jen chvilkou pod nohou jim sláma harašila.
„Což ty dnes,“ spustil zas dál malé po chvíli,
„nic nechceš povídat, můj druhu rozmilý?
vždyť čítal’s, jak jsi děl, tak mnoho pěkných knih,
a vypravoval’s dost, však víc už nevíš z nich?
Ty mlčíš? – – – Vzpomínáš? Nech toho, hochu mladý,
na domov vzpomínáš? Ó, poslechni mé rady,
nemysli na něj víc; máš doma bratrů dvé,
tvůj zločin jejich česť a jméno stále rve,
ti proklínají tě, jak jenom vzpomenou,
a vrátíš-li se kdy, pryč tebe poženou –
vždyť ty bys nechtěl též, být počestným, tak spolu
as sedat s trestancem vždy u jednoho stolu!
Nu mlčíš ještě dál? Mám mluvit ještě více?
Na děvče vzpomínáš, pro které při muzice
jsi soka svého pích’ tak dobře nehorázně?
Nu byl jsi hrdinou, jenž neznal žádné bázně,
však, myslíš, dívka ta že na tě vzpomíná si,
že bude čekati, až přejdou hrozné časy,
a že, ač šedivi, půjdete k oltáři?
Věř jarním sněhům víc, když krajem zazáří
tím leskem klamavým, tou barvou nevinnosti!
věř pampelišce víc, když staví v nadutosti
svou kouli větrům vstříc, než ženě jediné,
jak s očí zmizíš jí, cit její pomine.
Či přece myslíš si, že děvuška tvá drahá
snad bude čekati na trestníka a vraha?
jsi tady nyní rok a čtrnáct ještě máš,
řekněm’, že ve zdraví je všechny dokonáš,
co potom? Dívka tvá už bude tlustou selkou,
už bude syny mít a dceru hodně velkou,
ty se k ní hlásit chceš?!“ A trestník starý ztich’,
a vypuk’ v úsečný a vynucený smích.
„Aneb ti napadlo, a to tě hrozně děsí,
že ještě jedenkrát soud bude nad nebesy,
pak patnáct nových let anebo něco tak?
Tou, hochu, báchorkou si nezasmušuj zrak.
Dožiješ, dotrpíš, pak přijde jeden den,
jsi bezduch, necítíš, jsi prach a popel jen...
Nu jakou k mlčení máš ještě příčinu?
Jak kněz ti kážu zde již dobrou hodinu,
hleď, jsme zde sami dva, prokleti, souzeni,
jsme světla, života a světa zbaveni;
vždy jedna myšlenka, jsme vždycky jeden cit,
což dnes má poprvé to nějak jinak být?...
Jsem vrah, jsem vyvrhel, jenž nikdy, nikdy v žití
už krásné svobody a vzduchu nepocítí,
jsem člověk bez citu, jenž už nic nemá svato,
jsem sprostým lupičem, mé jméno všady klato –
a hleď, dnes teskno mi, mluv slovo, slovo jen,
to ticho děsí mě, jsi nějak nemocen?...
Mluv, hochu drahý, mluv, já neměl nikdy syna,
a teď cit otcovský mé staré srdce spíná,
mluv, dítě, co ti je?“ A druhý chopil jej
za ruku mozolnou, v ní skloniv obličej,
děl hlasem hrobovým: „Když já jsem děckem byl,
nad oba bratry vždy jsem býval matce mil.
A slyšel’s dneska snad, když na dvoře jsme byli,
jak přes zeď zalétal tam nápěv jednu chvíli?
To dívka nějaká tam pěla píseň sobě,
jež venku květiny as v lukách trhala –
to byla píseň ta, již vždy v mládí době
má dobrá matka zpívala!“...