XII.
Při svatbě.
Tvá svatba byla v našem chrámě...
Proč vrhla’s tenkrát kradmo na mě
skrz závoj bílý, průsvitný,
ač měla’s v oku záře dosti,
jen pohled plný útrpnosti,
jak žebráku groš soucitný?
Snad myslila’s, tvé chůze zvuky
že vzbouzí ve mně pekel muky,
a v chvilce slovo rozhodné
až rozlehne se chrámem šerým,
mou duši mečem dvacaterým
že zachvátí a probodne?
Či náhradou byl pohled jeden
za ztracený mé lásky eden,
a spolu mečem anděla,
jenž zaplál tehdy na znamení,
že k návratu již cesty není,
že ráj mi ztracen docela?
[40]
Či lékem měl být srdci mému,
bych nezáviděl zvolenému,
jenž nosí vzácné šediny,
že průvodcem má být tvé pouti,
kol něho že se budeš pnouti,
jak břečtan kolem ruiny? –
Lid tísnil se a šuměl chválou
nad krásou tvojí neskonalou,
nad sněhobílým šatem tvým,
já slyšel, jak tě litováno,
pak v náhlém tichu tvoje: „ano“,
jak znělo zvukem stříbrným.
A v chvíli té – jak vždycky bývá –
ruch nový povstal, tíseň živá,
a kolem mne řeč šuměla,
jeť cizí bolesť lidu milá:
v té chvíli líc má osou byla
všech zraků v šeru kostela!
A proč? Proč ten rej zraků živý,
a proč ten pohled lítostivý
jsi vrhla v chrámu zášeří? –
Můj cit byl jako oběť smrti,
již bol a úzkosť dříve zdrtí,
než rozhodný ráz udeří!
41
V té chvíli myslil jsem juž volně,
jak odřekneš se, krásná, bolně,
za nocí ledna mrazivých,
těch šumných zábav karnevalu,
kdy zvykla’s královnou být sálů
a postrach družek žárlivých!
42