XII. Při svatbě.

XII.
Při svatbě.
Tvá svatba byla v našem chrámě... Proč vrhla’s tenkrát kradmo na mě skrz závoj bílý, průsvitný, ač měla’s v oku záře dosti, jen pohled plný útrpnosti, jak žebráku groš soucitný? Snad myslila’s, tvé chůze zvuky že vzbouzí ve mně pekel muky, a v chvilce slovo rozhodné až rozlehne se chrámem šerým, mou duši mečem dvacaterým že zachvátí a probodne? Či náhradou byl pohled jeden za ztracený mé lásky eden, a spolu mečem anděla, jenž zaplál tehdy na znamení, že k návratu již cesty není, že ráj mi ztracen docela? [40] Či lékem měl být srdci mému, bych nezáviděl zvolenému, jenž nosí vzácné šediny, že průvodcem má být tvé pouti, kol něho že se budeš pnouti, jak břečtan kolem ruiny? – Lid tísnil se a šuměl chválou nad krásou tvojí neskonalou, nad sněhobílým šatem tvým, já slyšel, jak tě litováno, pak v náhlém tichu tvoje: „ano“, jak znělo zvukem stříbrným. A v chvíli té – jak vždycky bývá – ruch nový povstal, tíseň živá, a kolem mne řeč šuměla, jeť cizí bolesť lidu milá: v té chvíli líc má osou byla všech zraků v šeru kostela! A proč? Proč ten rej zraků živý, a proč ten pohled lítostivý jsi vrhla v chrámu zášeří? – Můj cit byl jako oběť smrti, již bol a úzkosť dříve zdrtí, než rozhodný ráz udeří! 41 V té chvíli myslil jsem juž volně, jak odřekneš se, krásná, bolně, za nocí ledna mrazivých, těch šumných zábav karnevalu, kdy zvykla’s královnou být sálů a postrach družek žárlivých! 42