VII. Tichá láska.

VII.
Tichá láska.
Když večer chmurný, mračenplný, skryl zemi tmavým závojem, Leander vrh’ se v bílé vlny a k Sestu ploval příbojem. A Romeo, ten sličný, mladý, když utich’ denní ruch a shon, zeď přelezl vždy u zahrady a stoupal k milé na balkon. A jiní reci velké slávy co smělých činů vyvedli, by jeden pohled usmívavý a bílou ručku zahlédli! My, děti doby pokročilé, těm rekům smějeme se všem, jich činy čteme z dlouhé chvíle, však nejdem za jich příkladem. [29] Když večerní vzduch jemně vlaje při jasném zpěvu skřivánků, a ve skle oken rudě hraje zář stkvoucí zlatých červánků. Když na východním nebi tiše se plný měsíc zastkvívá, a z tůní celé žabí říše zní hudba divná, truchlivá – – Tou klidnou, šumnou, osamělou my chodíváme alejí, kde pod nohy se květy stelou, jež větry za den sevějí. A volně při tom hovoříme o měnivých dne příhodách, o všem, co kolem sebe zříme, co bude se nám zdáti v snách. A za mráčkem pak zříme jemným, jenž plyne z mého doutníka, jak stoupá hávem stromů temným a v třásních jeho zaniká. Smích, pomlčka a vážná slova, – tak stálá změna neznaví – 30 až zhasne tříseň červánková, a zavane dech zimavý. Má milá zahalí se plaidem a jdeme domů bez spěchu, a měsíc v světle modrošedém své lesky lije na střechu. A slyšíme pak ještě z dáli, jak šumí našich stromů sbor, jak by si ze sna povídaly té naší lásky rozhovor... 31