Memoiry Ahasverovy.

Memoiry Ahasverovy.
Můj bože, jak jsou tihle lidé k smíchu! Já, Ahasver, prý Palestiny syn, štván věčnou kletbou velikého hříchu v zoufalství bloudím jako hrozný stín, prý místa není, kde bych mohl v tichu znavenou hlavu vložit spánku v klín – když tohle všechno na mysl mi vstoupí – můj bože, jak jste dobří lidé hloupí! Je pravda, že jsem v minulém kdys čase života sytý smrť si nalézt chtěl, že blázníval jsem živlů ve zápase a v sopky skákal, v nichžto oheň vřel – však – dík teď bohu – zdráv jsem vyšel zase a moudrosti mne nimbus obestřel, než ty mé kousky – to mi nejvíc k zlosti – lecjaký poet mele do věčnosti. Kam hlednu teď, vše k životu mne svádí, v tom osvíceném, moudrém století, [128] kdys dá se koupit krása, česť i mládí tak lehce, jako hračka pro děti, ten poklid smrti teď mi málo vnadí, a nechci na ni ani mysleti – když konám žitím tolik věků cestu, dej dlouho, bože, takového trestu! Jsem v tomto věku chlapík jiný zcela, (že víc ne ševcem, chápe snadno se!) pálená kadeř vlní se kol čela a zlatý cvikr trůní na nose, má toiletta je dle mody skvělá, holená brada, knír vždy v účese, kolínské vody vůně ze mne vane, mne tituluje sklepník: Milostpane – Všem zásadám jsa věren svého rodu, jsem dobrodincem nyní řadu let, půjčuji vlídně svým i pronárodu na směšný úrok – ze sta na dvacet! Bůh laskavě zří moji na úrodu, mám equipage a velkých domů pět – snad někdo řekne: „Nu, to není mnoho!“ – já nejsem dlouho u řemesla toho! Teď velkou naděj srdce moje hostí, (vše nejkrásnější přijde k posledu), 129 do sněmu chtějí vléct’ mé staré kosti, bych doplnil jich moudrou besedu; nu, nejsem hlupec, mám již zkušenosti a hlavou kývat taky dovedu, a pak... (já byl jsem nepřítelem kříže, však na prsou se nosí bez obtíže!) Než, byl by čas zas trochu vzpomenouti... Je tomu dávno... na bok Karmelu jsem přišel zase na své bludné pouti, jak docházel bych cesty účelu, jak přál jsem si v tom místě zahynouti a navždy zničit zvuky ševelu, jenž mocněj tam se začal v nitru sápat – jak vidět, zase jeden hloupý nápad! Z jeskyně hloubi vzal jsem lebku hnědou; toť vše, co zbylo z mojí Rebeky, jež měla tvář vždy zlostí celou bledou a jazyk, jenž jen mlčel bezděky – teď tichá je, v ní červi dumy předou a v zemi otců spí tam na věky – víc nebude mi dny svým křikem krátit, víc nebudu ji potěhem už mlátit! A z hrobky té, kde dřímá moje žena, jsem vyňal smutný lebky jiné si, 130 ó Isák!... Abram!... Dětí mojich jména, jež zrzavé si rvaly pačesy, až mír zjednala hůl má napřažená – – rád tehdy u vás leh’ bych tiše si, však tenkrát jen... anno post Christum natum... eh, jak teď mohu dobře znát to datum! Dnes, kdybyste vy všichni živi vstali, to věru as by bylo divno všem, dnes, Rebeko, by drahé šaty vlály a šuměly při každém kroku tvém, svou přítomností zdobila bys bály a vlečka tvoje splývala by v zem, a synové tví, dobře vychováni, by zvali se jen všude: mladí páni! „Co mrtvo, spát nech,“ psal kýs poet velký, (chtě zablýsknout se asi duchem svým), já proto nesmím takto chytat lelky a zabývat se prázdným třeštěním, rod musím zachovat tak starý, velký i zabývám se nyní ženěním – má milá nedá zaplatit se zlatem, ač vyhledal jsem ji jen inserátem. Je rozumná, má dobré vychování, a otec její žije v nadbytku, 131 klopívá oči, žertů zlých se chrání, zná Schillera a čte teď Marlitku, myslím, že bude jednou vzornou paní (v kuchyni sama dává pobídku!) – já dlouho trpěl, brzy den ten jeden mne uvede s ní v dokonalý Eden!... Před zrakem mým se brána otevírá v říš, kde vše plane barvou růžovou, mé oko s blahem v čárný kraj ten zírá – kde žádosť, jež tam nemá vůli svou? Jsem nejšťastnějším tvorem všehomíra a nechci myslit změnu na novou – obraze čarovný, ty nejsi přelud bledý – ó viň svůj půvab před znícené hledy! Mít budu paní, vzornou v každém kroku, mít budu dětí počet veliký, vším zásobeni vzrostou během roků na dvorní rady, banquier, praktiky, mé dcery s něhou v tmavém, velkém oku zřím opěvány všemi básníky – já šťastný otec na ně patřit budu – toť náhradou za všechny doby trudu! Můj dík ti, bože, že až do věčnosti jsi prodloužil mi zemský život ten – 132 již nebudu víc klnout v zoufalosti ten hříchu mého dávný, směšný den, dřív nechci ve hrob složit svoje kosti, až řad dnů světa bude vyplněn, a na mše dám a chci se pomodliti, že dlouhé věky ještě budu žíti!... Epilog vydavatelův. Pan Ahasver, jak vidno, dobře chopil se idejí všech věku našeho, že hloupé kousky v minulosti ztopil, je hodno chvály muže moudrého; že verš neb rým on místy v křivo sklopil, odpustí cit snad lidstva ctěného, je stár (což neřek’ by, kdo by ho viděl) a poetiky užívat se styděl... 133