lI. In memoriam.

lI.
In memoriam.
Let šestnáct bylo jí, jak úsměv byla dne a jako zpěvný ptáček roztomilá, svou přítomností všechno zveselila a měla oči šedé, záhadné. Na lásku jedinou neměla památky, jak lilje byla duše její čistá, snad nebylo v ní dosud ještě místa než pro prince a krále z pohádky, Jak děcko tříleté vše ráda zvídala a často uvrhla mne v podivení, když jako řetěz, jemuž konce není, ta její „proč“ a „zda“ mne sepjala. „– – Zda vždycky nebude tak krásna jako teď, či bude mít jak bába její čelo? – –“ a naivní dítě to se lehce chvělo, a já jsem dlužen zůstal odpověď. [98] Kdo znal ji, říkával, že tento čistý květ by raděj viděl krytý hrobu ledem, než začne život bolestí a jedem ten mladý půvab jeho napájet... Znám hrob, kde u hlavy ční cypříš ztemnělá, za zimy kryt je čistým, třpytným sněhem, a bílé lilie tam kvetou léta během... Jar šestnáct bylo jí a umřela... 99