Sloky polemické.

Sloky polemické.
Mně vždy krev prudce k hlavě žene, jež klesá v dlaně v úžasu, když v snění vídám ozářené jít kol své druhy z Parnassu. Já bídný červ! Jsa mučen záští a závistí, již v srdci mám, se tajím ve svém chudém plášti a skoupou sudbu proklínám. Vždyť nesmím nazvat sladkým pěním svých nevázaných veršů dav, jen s trudem mnohým, lopocením dám myšlénce své prostý háv. A nesmím zvát se bohem země, ba nejsem ani jeho stín, dí myšlénka mi každá temně, že nicotný jsem prachu syn. [125] Já necítím, že ke mně dechem by přírody hlas zazníval, jeť ona mi jen hluchým echem, jež stejně dá zpět ples i žal. O věčném žití není dáno mé hrudi ani potuchy, vím, až vše bude dokonáno, že budu popel bezduchý. A nemám žádných ideálů, bych hnal se pro ně v boje jek, mám srdce chladné jako skálu a v srdci nenávisť a vztek... A zmítá mnou to vlnobití, kde sláva nelíbá svým rtem, a verše moje musí býti jen nitra mého výkřikem. Ó sudbo zlá, proč nemám cítit, co chvěje hrudí druhů mých, bych lidstvo mohl hřát’ a svítit’ mu v temnoty dnů posupných? 126 Snad vavřín zdobil by mé dílo. Však takto v dobu žití zlou, že, co jsem psal, vše pravdou bylo – mou smutnou bude útěchou... 127