Credo...

Credo... Toť vidění podobenství slávy Hospodinovy. Ezechiel 2. 1.
Na siném nebi mračna míhala se, les úpěl tesklivě, a vichr divě dul – já jsem ho viděl v hrůzoděsném jase, hlas jeho zvučně hřměl, když černým mrakem plul: „Zas rozepjal jsem mračen okruh siný a lekám hlasem svým sbor světů i tu zem, však nechci zničit je, ni hrsť tu hlíny, já proto volám jen, že v síle ještě jsem! Již věky tomu, co jsem v teskné chvíli, již na mne uvrhla ta prázdnosť pravěká, zem stvořil v pohled plnou krásy, síly a směšnou hříčku svou a vzdor svůj – člověka. Jej učinil jsem vládcem davu tvorů i země nejkrasší ve sboru hvězdnatém, však rabi to, již kloní hlavu v vzdoru a dýku vražednou skrývají pod šatem. [172] Vzdor země k člověku já stále sytím, pot lije krvavý on každém při kroku a zjednává své vůli průchod bitím, však ruka bolí víc, než záda otroků. A přece mi děkuje, přec hymny pěje mně, bohu vlídnému, bytosti neznámé, mne dárcem dobra zve, a přec se leje mu v pohár života jed hořký z ruky mé. Já dal mu vášeň, jež ho vždycky svírá a s chvilkou rozkoše žal dlouhý přivodí, já dal mu nemoc, jež mu radosť zžírá, a nudu, která vším, jak střepem, pohodí. Já dal mu rozum, co se v tomto tají, on neví, že to boj a konečný pak zmar, leb jeho skříní v staré jeho báji, v níž krásná Pandora svůj zhoubný měla dar. On myslí, hloubá, vrtá v svoji zemi a sčítá tělesa na drahách klikatých a po vší práci s potu ručejemi svou pozná nicotu z těch světů hvězdnatých. A hlavu kloně v suché dlaně, kvílí a chladné přírody se táže, čím zde jest – 173 a já se bavím v teskné věčně chvíli ve chladném okruhu těch věčně němých hvězd! A jest-li který mne z děl mojich pozná, mou hroznou podstatu a jedovatý dech, tma šílenství ho obestře hned hrozná a jeho myšlénky dám lidstvu na posměch. Až omrzí mne hra ta lehká, všední, pak všechna tajemství i celou bytosť svou těm lidem odkryju, by podiv slední jich hrudí zachvíval, jak prázdno hrudí mou. A jedním dechem roztříštím ty světy a aether roznítím pak žhavým dechem svým a budu zřít já, všemi tvory kletý, na hrůzu plamenů a zkrvavělý dým. A zpiju na dlouho se lidstva pláčem, kletbou... pak tmavým prostorem se budu šinout dál... a světy vytvořím zas jiné s jinou setbou“ – – – a Hrozný, Příšerný se s bouří v dálku bral.... 174