Na čekání.

Na čekání.
Jsa křovím zakryt, pušku na kolenou, na shnilém kmenu usedám a čekám zvěř, jíž smrť tu olověnou do klidné hrudi poslat mám. Nad mojí hlavou duby věkovité šeptají slunci ranní pozdravy, a ptáci pějí, a proud říčky hbité s šumotem prchá v stíny doubravy. Vzduch svěží tak, v něm noční vůně zbyla, již dýchal les a tráva, květiny, v něm zlatou přízi slunce rozestýlá, již propouštějí v snětích skuliny. Šum křídel... pozor!... Hle, pták popelavý teď vážně stanul v mělkém řečišti a v proud zří slabým nakloněním hlavy, kdy lesklá rybka se tam zablýští. [141] Ty pěkná volavko, ty nevíš asi, že v několika minutách tvá hrdá hlava klesne vodní v řasy a v proud ten krve tvojí nach. Tys vylétla as šťastně ráno z hnízda, jež zatím střeží družka tvá, kde žlutým zobáčkem mláď tvoje hvízdá a čeká tě a pokrm ždá. Ó budou čekat dnes a čekat zítra, a zírat z hnízda celý den – ó smutné večery, o smutná jitra, kam zapadne jich marný sten! A v pokoji mém na dubové skříni, v níž haldu knih prach pokrývá, stát bude zatím, jak ty stojíš nyní, as postava tvá neživá! V tom pokoji... tam nikdo nečeká mě... tam nevítá mě milý hlas... tamť jako v starém šerém chrámě, kde úzkosti cit pojme nás. Ó vzpomínky, co slz a muk to stojí, té ceny největší, co znám – 142 než člověk přesvědčí se k bídě svojí, že musí žít ten život sám! Je v hrudi prázdno, jako před popravou, a přec tam tlí dost krásných chvil – – – však, bloude, co ti dneska víří hlavou, už byl by čas, bys zamířil! – – – Však stále držím pušku na kolenou a myšlénka se hrozná budí: tu hlaveň obrátit, a kuli zlořečenou do té své prázdné poslat hrudi!... 143