V. Zastaveníčko.

V.
Zastaveníčko.
Byl Adam v ráji sám. Sbor sluncí nad ním planul na temném blankytu, na velké lupeny déšť rosy tiše kanul a zářil ve třpytu. A květy duhové tam těžkou vůni vály a hlavou kývaly, a v mlze stříbrné tam šumné stromy stály, v nichž ptáci zpívali. Své lampy rozžehlo si na sta mušek v trávě, a tanec zavířil a hvězdy hořely a celý ráj plál v slávě – leč Adam smutný byl. O platan opřen jsa, se k zemi díval pouze, na čele mračno dum, a chvilkou: „Nudím se,“ křik’ s výtkou, zívna dlouze, k těm zářným nebesům... [104] Ó vábný anděli, ó plavovlasá madame, jen sluchu přejte mi, mám nudy jistě víc, než tenkrát v ráji Adam té bídné na zemi. Mně vše jest, protivno, svět, jaro, vesna vonná, má sudba prokletá, mne trýzní přátelé, když denně z Mendelssohna mi hrají kvartetta. Však líná duše má zas žárem dávným vzplane, ó paní spanilá, když s vaším pohledem z těch modrých zraků skane v ni lásky idylla! Ó drahá, skloňte se jen vlídně k mému zpěvu, ten hlas váš jemný znám – za ty své výkřiky tam dostal Adam Evu – k vám já už cestu znám! 105