Matka.

Matka. Idylla hřbitovní. Paní Josefině Arbesové.
Zkvet’ západ celý nachem plamenným a rudě zbarvil dálná čela hor, za něž, jak večerem v tůň vodní květ, zářivé slunce v krvi klesalo. Já maně těkal smrti zahradou a na rovy zřel v stínu cypřiší a myslil, těm, jichž jména tam jsem čet’, co hruda země vzala nadějí, co strastí skonejšil tu věčný mír. Tu hrob byl jeden krytý kamenem, smrť mladé srdce pod něj vložila, zrak vábný plakal pro ně do krve – teď na druhý rok spí zde tichým snem, a vánek hrá si květy uschlými, jež bílá ruka samo kladla kdys... [120] Na druhý rok... a bílou ruku tu již rety jiné kryjí polibky a s vábných zraků slíbán srdce žal, a srdce – kdo ví, jestli vzpomene... A šel jsem dál, kam vítr lístek nes’, jejž urval s hrobu, s věnce svadlého. Kříž omšený můj zvábil k sobě zor. Dvé očí, jichžto pohled poslední na hlavě syna utkvěl s žehnáním, zde skrylo na vždy černé prsti sáh. A rov ten naplnil mne lítostí: v neladu sveřep, drsná kopřiva stan mají teď nad zlatým srdcem tím. A spasitel pad’ s kříže v tuto směs, – rez časem hřeby jeho přehlodal – snad opuštěný těší sirotu... Tu vešel dveřmi kdosi na hřbitov, – co hledá tady smutná žena ta? Kráčela spěšně – sledoval jsem ji – a v dálném koutě smutné zahrady, kam k odpočinku kladou chudinu, poklekla žena k rovu malému, ret její chvěl se v tiché modlitbě. Pak vstala – zřel jsem rýhy hluboké, jež toky slz jí v líce vyryly – a sklonila se k něžným květinkám, 121 jež dítěte snad vzrostly ze srdce, a suché lístky pilně trhala, prsť nahrnula kolem útlounkých, korunky skleslé proutky vzpřímila a v posled vodou svadlé kropila, k ní mísíc rosu zraků pohaslých, a opět klekla v tiché modlitbě... Nad krajem vlálo ticho večerní, jež rušil jenom cvrčků tichý sbor... 122