Sonety nudícího se člověka.

Sonety nudícího se člověka. (Rud. Janovicovi.)
I.
Je čas, kdy ztrácí vládu přísná moda, kdy rudne, žloutne v sadě ovoce, kdy květ se žárem kloní hluboce, a s jemnou hudbou komár žhavě bodá. Je čas, kdy v osluněném potoce se tiše, líně plouží teplá voda, kdy spánku pták a list se mrtvu podá, a žába pronikavě křehoce... I člověk rozloží rád svoje údy pod stinným stromem v husté měkké trávě a leží bez tuch, vzpomínek a nudy. Ó sladká chvíle! Rozum kantorský ji zve leností – a chvíle ta je právě snad meziaktím v mnohé tragedii... [137] II.
Dík velký vždycky budu vzdávat bohu, že v moje prsa – hnízda prý všech hříchů – též uložil dar ďábelského smíchu a stvořil hlupce, jimž se smáti mohu. Dřív jsem jich věru v tichu litovával, nad katechismem když jsem skláněl šíji – čas změnil vše, teď přešel citů nával, a mravouce drze ve tvář biji. A věru, moudří jít jen světa vírem, jíž krev a rozum stejně chladné mají, a kasty oné nebýt v světě šírém, jíž vtip a smích vždy ve hruď pronikají a pění krev a směšným vztekem zbrojí – snad bych se zbláznil nudou z nudy svojí... III.
Hor dálných čela hoří karneoly a nad nimi se proudy nachu slily, a mrak, jenž letmo ku západu pílí, háv rudý oblek’ hor těch nad vrcholy. 138 Sbor drobných mráčků na blankytném poli jest topasy tkán; jak vlas bájné víly se zlaté proudy nebem rozzářily – vše duha, jas – ať hledneš kam chceš koli. Ó západe, jak často stál jsem němě, a zapomněl v tvé kráse bídné země a necítil, jak tísní život celý... Teď modrý parasol, jejž nosím stále, jen roztáhnu a kráčím rychle dále, by mne z těch barev oči nebolely... IV.
Ať se den ráno modrým nebem lije, či ať se halí v popelavý šat, ať vidím večer v rudých barvách plát, či ať ten západ chmurná mlha kryje. Mně vše je stejné. Vždycky času spád mi olověným křídlem v prsa bije, vznést k životu už nemohu své šíje ni nenávidět, ani milovat. Jsem jako kámen, který hozen maně bez citu letí, zapadne v bok stráně, tam tlí pak tiše a v prach rozpadne se... 139 Ó pravdou-li, že zas se k žití vznese prach lidských těl, v nichž duch zas počne plát – Ať přes můj rov se vzkříšení hlas nese a mne ať nechá jak ten kámen spát! 140