Za štítem.

Za štítem.
Buď bohu dík, že po stvoření, když nad sborem stál třpytných hvězd se rozhlížeje v zanícení, děl: „Nikde, nikde chyby není, co stvořil jsem, vše dobré jest!“ To byla věta znamenitá, a padla lidstvu za podíl, toť číš, jež útěchu mu skytá, když zoufalosť je chvátí lítá – nuž, kdo pak by ji odhodil? Ať staré bludy vždy jsou v právu, ať přibývá jich každým dnem, ať moc svou hrdě vznáší hlavu, ať lež se nese v drahém hávu, a pravda ať je zločinem, ať láska jest jen přelud pouhý, jímž pohádka a píseň zní, [155] ať ztroskotá čas mládí touhy, ať život o chléb boj jest pouhý, jenž končí hymnou pohřební, ať sláva klam, jenž nepomíjí, ať velkou lží je krvavou vše, nad čím září v historii, ať pravou velkosť vždycky bijí, až klesne ve prach únavou – Rod lidský dost je prozřetelný, že nepustí víc jeho pěsť štít, jenž se mu dá spasitelný teď s kathedry a kazatelny: Co tady, všechno dobré jest! A věru, líp je postaviti před oči své té fráse třpyt, než na dno světa, lidstva zříti a napřed každou chvíli žití si pravdou nechat otrávit... 156