Venkovská idylka.

Venkovská idylka.
Již snopy všechny s polí odveženy, a strnišťat jen lán se táhl v dál, zelenou mezí přímo přetržený, a cestou, na níž prach se pozvedal. Vál vlažný vítr; bylo odpoledne, kraj bez lidí byl, smutný, mlčící, jen já jsem po té stezce neúhledné ku vlaku spěchal k blízké vesnici. Tu, kde jde cesta dolů v stráně boku a k vesnici se táhne v nížinu, proti mně – bledé chrpy v modrém oku – děvčátko hnalo husí rodinu. Šlo zpívajíc si cestou prachovitou, a rozhlíželo v dál se na nivy, teď zhlédlo náhle hůl mou sukovitou a na mne upřelo zrak bázlivý. [80] Jak každý poet, já měl dlouhé vlasy, jež větrem hnány, v čelo vály mi, a svrchník můj – prost dávné svoji krásy, – kol mne létal vzmachy mocnými. Hned dítko bledlo, pomalu šlo k předu, hned se mu líčko hrůzou růmění, a udiven jsem čet’ mu v každém hledu strach, prosbu beze slov a zděšení. A kolem mne se v pole zatočilo, a na hůl moji nyní zřelo jen, a šeptajícím hlasem vyrazilo dýchajíc sotva pozdrav: „Pochválen...“ Já potom zahléd’, jak se ohlíželo, dál spěšně jdouc se svými housátky – snad s holí tou mne dobré dítě mělo za lotra z babiččiny pohádky! 81