Venkovská idylka.
Již snopy všechny s polí odveženy,
a strnišťat jen lán se táhl v dál,
zelenou mezí přímo přetržený,
a cestou, na níž prach se pozvedal.
Vál vlažný vítr; bylo odpoledne,
kraj bez lidí byl, smutný, mlčící,
jen já jsem po té stezce neúhledné
ku vlaku spěchal k blízké vesnici.
Tu, kde jde cesta dolů v stráně boku
a k vesnici se táhne v nížinu,
proti mně – bledé chrpy v modrém oku –
děvčátko hnalo husí rodinu.
Šlo zpívajíc si cestou prachovitou,
a rozhlíželo v dál se na nivy,
teď zhlédlo náhle hůl mou sukovitou
a na mne upřelo zrak bázlivý.
[80]
Jak každý poet, já měl dlouhé vlasy,
jež větrem hnány, v čelo vály mi,
a svrchník můj – prost dávné svoji krásy, –
kol mne létal vzmachy mocnými.
Hned dítko bledlo, pomalu šlo k předu,
hned se mu líčko hrůzou růmění,
a udiven jsem čet’ mu v každém hledu
strach, prosbu beze slov a zděšení.
A kolem mne se v pole zatočilo,
a na hůl moji nyní zřelo jen,
a šeptajícím hlasem vyrazilo
dýchajíc sotva pozdrav: „Pochválen...“
Já potom zahléd’, jak se ohlíželo,
dál spěšně jdouc se svými housátky –
snad s holí tou mne dobré dítě mělo
za lotra z babiččiny pohádky!
81