XVII. Elegie.

Josef Svatopluk Machar

XVII.
Elegie.

Jak listí žloutnoucí, kdy chladné větry vanou, se stromů třesavých v zem vlhkou upadá, tak dny mé vezdejší v tůň věčna smutně kanou, a pečeť nicoty se na ně ukládá. Můj zpěv mne opouští, a všechny dojmy vnější v mé nitro zapadnou bez šumu ozvěny a tam se na vždycky v sen mrtvý ukonejší, jak v kalné hlubině zapadlé kameny. Šum listí, ptáků zpěv a šarlatový západ, vše, co jsem miloval tak bouřně před roky, i srdce dívčino, jež začne lásku chápat, víc neunesou mne již v zápal hluboký. Tak šinu žitím se vln nudy pod přívalem, jak živá mrtvola, kam ony zakývnou, a s prázdnou radostí a se svým starým žalem jest mi ten všední svět jen rakví protivnou... [51]